Každou z “časosběrných” instruktáží si můžete představit jako pohled z vyvýšeného místa na několik ANIMA Instruktáží, které jsme v minulosti nabízeli. Tím vyvýšeným místem je současná komplikovaná situace.  Pohled na několik instruktáží zároveň má účastníkům pomoci si věci pospojovat, nechat je v hlavě do sebe “zacvaknout” a hlavně si uvědomit, jak je možné je použít právě teď.

Tento čtvrtek 19. dubna 2012 začneme u naší klasické a mnohokrát opakované instruktáže Projekty, kterým se odporuje. Na stránku vystřiženou z jednoho ze starých katalogů, na níž je anotace té instruktáže, se můžete podívat, když kliknete zde.

Těm z vás, kdo ji někdy v minulosti absolvovali, snad následující obrázek její poslední stránky připomene, že nakonec se všechny doporučované nástroje docela pěkně poskládají a mohou být použity i u projektů, které nenarážejí na mimořádně silný odpor.

Nahlédneme potom krátce do instruktáže Bermudský trojúhelník projektů, abychom si uvědomili, kterým z nebezpečných skalisek jsme se v předchozí instruktáži zvláště věnovali. Pak už bude vidět, kde do ní zapadají vybrané partie z pozdější instruktáže Vyjednávání. Tato instruktáž byla věnována škole tak zvaného zásadového vyjednávání (principled negotiation). Přesvědčil jsem se, že je třeba neustále upozorňovat na to, že se nejedná o uplatňování strategie výhra-výhra. Ta bohužel selhává tváří tvář tak zvaným “tvrďasům”, zatímco zásadové vyjednávání platí i na ně.

Nakonec ve svižném tempu projdeme celou instruktáž Komunikační judo, protože ta působí jako tmel téměř všeho, o čem budeme mluvit předtím. Ti, kdo ji neabsolvali, by měli vědět, že v ní nejde tolik o “chvaty” - těm se budeme věnovat až v závěru, ale o “tanečky”, které dokáží útočníka otočit o 180°. Těm, kteří ji už absolvovali, snad pomůže připomínka jedné z vrcholných figur:

Další informace o celém seriálu těchto mimořádných pěti časosběrných instruktáží se dozvíte, když kliknete zde. Objednat si zlatou permanentku na celý cyklus nebo jednotlivé instruktáže můžete také, když kliknete zde.

Zpět na úvodní stránku

Na minulé instrukáži se jeden z účastníků pozastavil nad tím, že ještě nikdo nevystoupil s požadavkem, aby tu větu ve filmu opravili tak, jak je v nadpisu: “Houstone, máme výzvu.” Třeba by se na tu změnu rády složily firmy, které pracně vtloukají svým zaměstnancům do hlavy, že slovo “problém” je zakázané. Smí se říkat jen “výzva”.

Jeho nápad mě pobavil stejně jako myšlenka, kterou jsem slyšel loni: Microsoft by měl ikonu koše, kterou umisťuje na plochu počítačů, nahradit několika koši - aby bylo možno třídit odpad.

Co mají ty dva nápady společného?

Oba parodují jev, který dobře známe - vezme se rozumná myšlenka a dovede se až k absurditě. Pro mne byl v tu chvíli aktuálnější příklad problém versus výzva. Nedlouho před instruktáží mi totiž z ničeho nic na počítači “odešel” disk a vzal s sebou do říše zapomnění všechno, co na něm bylo. Ještě teď mi není dobře, když si vzpomenu, jak od prvního dojmu malé patálie - zatuhla mi aplikace v počítači - jsem postupně docházel ke zjištění, že mám opravdu velký problém.

Nahradit to konstatováním, že mi uplynulé dva týdny přinesly řadu výzev, je hloupost. I když řešit bylo co - nejdříve ze všeho zařídit, aby instruktáž proběhla na náhradním počítači ve stejné kvalitě, jako byla připravena na tom potrefeném, a pak to šlo hodinu po hodině, den po dni jedno po druhém. To, že Vám teď znovu píši na Forbínu, ukazuje, že nejhorší už mám snad za sebou. Ale problémů to přineslo opravdu dost. O výzvách mi raději nemluvte.

Oba dva vtípky v úvodu souvisí s tím nejpodstatnějím, čím jsme se zabývali na minulé instruktáži. Jmenovala se “Kde více informací nepomáhá?”, ale snesla by i dramatičtější název “O informačním fetišismu a nejzločinnějších i nejnešťastnějších lidech”. Naznačím teď stručně proč. Začnu tím, co jste mohli zahlédnout už v její anotaci.

Mluvilo se v ní o informačním fetišismu a já jsem dokonce musel odpovídat na dotaz, zda se od účastníků instruktáže očekává, že si obléknou nějaké speciální prádélko. Tazatele jsem uklidňoval, že ne.

Informační fetišismus

Myslím, že John Seely Brown a Paul Duguid byli první, kdo použili označení “informační fetišismus” pro něco, s čím se můžete setkat v mnoha firmách. Informační fetišismus vychází z přesvědčení, že bezpečnou cestou k tomu, aby se firmě dobře dařilo, je mít co nejvíce informací. Měla by si pořídit informační systém, v němž bude co nejvíce informací o firmě, jejích zákaznících, a vůbec o všem možném, co s její činností souvisí. Systém by pak měl být schopen ty informace třídit, sumarizovat, vyhodnocovat, jak si jen vzpomenete.

Setkáte se dnes s firmami, které se o to snaží, a v nichž velká část jejich zaměstnanců tráví podstatnou část své pracovní doby vkládáním informací do systému a manipulací s nimi.

Co máte dělat, když jste se tou cestou vydali a žádné zlepšení nepozorujete? Recept informačních fetišistů je jasný: potřebujete více informací! A když to nepomůže? Ještě více informací!

Během instruktáže jsme měli čas si uvědomit, že bezuzdné shromažďování informací bývá hnáno snahou snížit nejistotu. A tady se dostáváme k něčemu mimořádně důležitému a překvapivému. Ti největší informační fetišisté někdy současně vytrubují, že žádná jistota neexistuje.

Mám dojem, že jsme v tomhle směru masívním vymýváním mozků do jisté míry zasaženi všichni. Všimněte si, že se o “boření jistot” většinou píše jako něčem, co je určitě dobré. Panuje dojem, že vzdělání člověka vede k tomu, aby pochyboval úplně o všem. Aby upadl do zvyku o všem pochybovat.

Na instruktážích v minulém roce jsme se tomu věnovali dlouhé hodiny. Promýšleli jsme různé podoby (vnitřního) souhlasu, až jsme konečně dospěli k pojmu jistoty.

Tu dlouhou cestu tady nemůžeme opakovat, proto se ji pokusím trochu suplovat jedním citátem z Myšlenek Blaise Pascala. Nebudu Vás zdržovat vysvětlováním, v jakém přesném kontextu se citát vyskytuje, ani na kterého konkrétního vysmátého, velmi inteligentního a od dětství v přepychu žijícího francouzského šlechtice asi myslel, když psal tak drsná slova.

Jenom si to pomalu přečtěte a srovnejte s názory převažujícími dnes. A také se autora snažte brát vážně. Pascal nebyl úplný hlupáček. Jeho jméno znáte ze školy z hodin matematiky a fyziky. V těch vědách toho dost vykonal, ale když byl opravdu ve formě, snažil se naplno věnovat přemýšlení o lidském životě, lásce k moudrosti - filozofii.

Je zaznamenáno, že jednou, když ho hrozně bolely zuby, usoudil, že při tom naplno přemýšlet nedokáže, ale aby na bolest trochu zapomněl, nasadil si do hlavy zajímavý matematický problém. Vznikla z toho slavná práce o cykloidách.

Takže teď něco, co vzniklo, když ho snad zuby nebolely, když byl ve formě.

Z Pascalových Myšlenek

“Ten, kdo pochybuje a nesnaží se pochyb zbavit, je zároveň nejzločinnější a nejnešťastnější ze smrtelníků. Jestliže je k tomu navíc klidný a spokojený sám se sebou, jestliže je domýšlivý na svůj poklid, nebo učiní svůj stav předmětem dobré nálady a sebeuspokojení, pak se mi nedostává slov, abych popsal stvoření tak choromyslné.”

O něco dále pak píše, že takovým lidem je třeba čelit.

Jak to souvisí s vtípky ze začátku tohoto článku?

Pryč s houslemi?

Je třeba být opatrný, na tom se snad všichni shodneme, jako se shodneme, že není dobré při slově “problém” jen svěsit hlavu a ruce, nebo se možná i shodneme, že třídit odpad je dobré.

Jestliže to však přeženeme, a místo “problém” dovolíme říkat jen “výzva” nebo když třídíme soubory, které v počítači mažeme, je to někdy komické, někdy škodlivé.

Podobně jestliže od vyvracení falešných jistot a snahy přesně přemýšlet překmitneme do extrému a začneme být pyšní na to, že pochybujeme o všem, začínáme nesmírně škodit. Sobě i jiným, jak o tom psal Pascal.

Dalo by se to přirovnat k člověku, který nejprve zápasí s tím, že (on případně i druzí) vyluzuje na housle falešné tóny a místo toho, aby se snažil zahrát je čistě, začne hlásat, že čisté tóny neexistují, a začne být pyšný na svou falešnou hru.

Připravuje tím sebe i druhé o radost z hudby. U lidí, o kterých psal Pascal, je to ještě horší. Tady jsou v sázce možná ty největší radosti, které člověk může zažít, a které dokáží jeho život rozsvítit.

Jistota je normální a přirozený stav lidské mysli. Normální ve stejném smyslu, jako je normální, že se člověk naučí mluvit, že se naučí usmívat, nebo že se snaží přijít věcem na kloub. V mnoha věcech v životě jistoty nedosáhneme a ani to možné nemá smysl zkoušet. Když už se to však stane, přináší to velmi speciální druh radosti, která je trvalá.

O tom, jak pan profesor promluvil

O tom všem jsme na obecné úrovni mluvili před rokem, později jsme ukazovali, že to nejsou jen krásné úvahy visící ve vzduchoprázdnu, ale mají bezprostřední vliv například na manažerskou praxi.  Probírali jsme je v souvislostech s úvodními lekcemi ekonomie a schopnosti hospodařit s tím nejdůležitějším. V minulé instruktáži jsme mluvili o tomtéž, tentokrát v souvislosti s informačními systémy.

V tom loňském běhu se stala zajímavá věc. Mluvili jsme o jistotách a hospodaření s časem a na instruktáži byl jeden profesor z ČVUT, člověk s velmi silným hlasem, který když promluví, je mu těžko oponovat. V okamžiku, kdy jsem promítl poslední konceptuální mapu věnovanou konceptu jistoty, prohlédl si ji a řekl, jako by se chtěl ujistit, že tomu správně rozuměl: “A k pojmu jistoty se někdy během života dopracuje prostý člověk, zatímco vzdělaný selže”. Jenom jsem mlčky přikývl, ostatní také přikývli a bylo to.  V duchu jsem ovšem měl obrovskou radost, že jsem se nenamáhal zbytečně.

To že slíbili?

Vzdělaný člověk by samozřejmě měl být ve výhodě. Jak je možné, že jí nevyužije? Snaží se zbavit pochybností? Snaží se ze všech sil dospět aspoň k několika málo jistotám, o které se bude moci opřít? Připomeňte si například, o co na Karlově Univerzitě slibovali usilovat (i za vlády komunistů!) čerstvě promovaní doktoři. Dnes to slibují i bakaláři a magistři:

“… ut veritas propagetur et lux eius, qua salus humani generis continetur, clarius effulgeat …”

“… aby se rozšiřovala pravda, a její světlo, v němž spočívá blaho lidského rodu, jasněji zazářilo …”

Znáte nějaké lidi, kteří to slibovali? Dodržují, co slíbili? Nebo Vám řeknou:

“To že jsem slíbil? Pravda? Jaká pravda? A zrovna ona, že to vytrhne?”

Podařilo se mi aspoň trochu naznačit, o čem jsme minule mluvili? Do větších podrobností už nepůjdu, i když by se mi chtělo. Jenomže už takhle je ten článek dost dlouhý a navíc končit musím. Za pár hodin začíná další instruktáž “Pověry o projektech”.

Zpět na úvodní stránku

Na minulé instruktáži “Rozhodovat co nejlépe” se sešli lidé, kteří o rozhodování něco vědí. Už v prvních minutách jeden z nich začal mluvit o tom, jak je při rozhodování důležité mít záložní plán, druhý se zmínil o svých zkušenostech z orientačního běhu.

Díky tomu se mi vybavila zkušenost z výcviku výsadkářů, o níž píše Gary Klein v knize “Streetlights and Shadows”. Pomohla nám při další debatě o rozhodování a je jasné, že je důležitá i pro téma následující instruktáže “Jak učit dobře pracovat”. Nejspíš se hodí i Vám.

Nejprve tedy oč v ní šlo.

Výsadek za nepřátelské linie

Gary Klein měl v roce 1990 možnost na jedné vojenské základně sledovat výcvik posádek vrtulníků Blackhawk na simulátoru. Posádky měly za úkol vysadit jednotku hluboko na území nepřítele, a to během časového okna, kdy bude protiletecká obrana nepřítele umlčena, takže budou moci nerušeně přistát.

Členové posádek celou misi pečlivě naplánovali. Našli na mapě optimální trasu, kterou vytýčili pomocí jasně rozpoznatelných orientačních bodů. Zaznamenali, jaký kurz mají u každého orientačního bodu zvolit, aby se dostali k dalšímu. Odhadli, jak dlouho jim budou jednotlivé úseky cesty trvat, a plán vyladili tak, aby k cíli dorazili v určeném časovém okně.

Vypadalo to jednoduše, ale při simulovaném letu bylo všechno jinak. Žádná z posádek nedodržela svůj plán a jen jedna z deseti posádek dorazila k cíli v určeném časovém intervalu. Co se dělo? Každou z helikoptér někde během letu zachytil nepřátelský radar a začali po ní střílet. Pilot se spustil nízko nad zem, aby se skryl před nepřátelským radarem a těsně nad korunami stromů letěl nějakým údolím, aby se vyhnul střelbě. Když se po nějaké době vrtulník vznesl do větší výšky, posádka nevěděla, kde je, a dlouho jí trvalo, než se nějakým způsobem zorientovala.

Posádky toho zjevně měly ještě hodně co se učit. Možná nejdůležitější bylo naučíst se číst mapu jinak.

Zopakujme nejprve ještě jednou, jak to dělali začátečníci. Naplánovali si trasu, vytýčili zřetelné milníky a určili, jak postupovat od jednoho k druhému.

A teď co se měli naučit: prohlížet si mapu a přitom rovnou předpokládat, že se někde ztratí a budou mít velké problémy. Rozumějte mi dobře, nejde o to, že by měli vytipovat místa, kde by se mohli ztratit, a postarat se o to, aby se neztratili. To by odpovídalo mentalitě “řízení rizik”, o níž jsme se zmínili v minulém článku.

Posádky se měly naučit předpokládat, že se asi někde ztratí. Kde jsou oblasti, kde nejspíš může dojít k problémům a kde jim možná půjde o život? Dá se  na těch oblastech vypozorovat něco, co jim pomůže, kdyby se tam dostali do potíží? Takové otázky si měli klást nad mapou během přípravy.

Nejen pro projektové manažery

Analogie s plánováním projektů, určováním milníků a podobně, bije do očí.  Avšak princip “zkoumat mapu s vědomím, že se asi ztratím” má mnohem širší dosah. Napadá Vás něco hned teď? Poznamenejte si to.

Chcete-li se v kruhu přemýšlivých hlav věnovat tomu, jak se to uplatňuje, kdykoli se člověk učí nějakou práci, přijďte 9. 2. 2012 na instruktáž “Jak učit dobře pracovat”. Stačí kliknout zde a zařídit, co je třeba.

Důležitost toho principu by neměli přehlédnout ani ti, kdo se vydávají na cestu s (volně přístupnou) logickou karavanou na adrese http://logickahra.wordpress.com, která se právě teď dává na pochod. Od začátku jsme mluvili o tom, že cílem karavany je pomoci účastníkům (hlavně dětem), aby se jim některé věci začaly v hlavě rychleji spojovat. Zdá se však, že už někteří z těch, kdo zatím podupávali na startu, postřehli, že karavana pomůže odhalovat “jazykové zóny”, kde dochází k nedorozumění, a naučí nás, co a jak říkat, abychom pravděpodobnost nedorozumění snížili.

Už některá z úvodních cvičení, která jsme před pár dny na uvedené adrese zveřejnili, v nebezpečné jazykové zóně leží. Například hned první výrok: “Všichni hladoví krokodýli jsou nevlídní”. Vidíte to?

Takže jestliže se ke karavaně ještě na poslední chvíli připojíte, asi Vám zmíněná výsadková lekce pomůže lépe komunikovat.

Zpět na úvodní stránku

Až se 22. března sejdeme na instruktáži s tímto názvem, budou proti sobě stát na jedné straně známé metodologie řízení rizik a na druhé straně houževnatostní inženýrství.

Jak vypadají metody řízení rizik?  Možná jste na ně někde narazil(a). Začíná to zpravidla tím, že se identifikují rizika hrozící organizaci nebo třeba projektu. Odhadne se pravděpodobnost, s jakou se mohou vynořit, a také jejich ničivá síla. Pak se pro ty nejhorší z nich hledají cesty, jak jim zabránit, nebo je zvládnout.

Najdou se ovšem i manažeři, kteří se takových manévrů účastní s nechutí, a celé jim to je proti srsti. Proč? Ony ty metody řízení rizik nejsou úplně k ničemu, ale hodí se jen pro situace, které jsou ustálené a svým způsobem jednoduché. U komplikovanějších a turbulentních situací  takové metody nepomáhají a někdy vyloženě škodí a mohou organizaci nebo projekt dokonce potopit.

Lidé, kteří chovali k metodám řízení rizik nedůvěru, si proto mohli oddechnout, když se zhruba před sedmi lety začalo formovat něco, čemu se říká “resilience engineering”. Český termín se ještě neustálil, nazývám to zde “houževnatostní inženýrství”, i když tenhle překlad to asi nakonec bohužel nevyhraje. Houževnatostní inženýrství ukazuje, že cesty k překonání skutečných malérů vypadají jinak, než to praktikuje “řízení rizik”.

Chystáme se Vás tedy v březnu seznámit se základy houževnatostního inženýrství a přesvědčit Vás, že právě tomu byste se teď ve svízelné době měli věnovat? Co kdybyste ve firmě založili Resilience University nebo Resilience Academy? Nakonec by se to ani nemuselo příliš prodražit. Resilience má stejný počet písmen jako třeba leadership, tak by možná stačilo přemalovat kus nějakého ještě zánovního vývěsního štítu.

Odpověď zní: nic takového nechystáme a kdyby takový dojem vznikl, byla by to pro mne osobně rána do místa, kam už jsem několikrát dostal bolestivý úder od lidí, od nichž bych to nečekal.

Vzpomínám, jak jste nám říkal

Několikrát v uplynulých patnácti letech se mi totiž stalo, že mi někdo řekl: “Často si na vás vzpomenu, jak jste nám říkával …”. A pak citoval něco, co jsem určitě nikdy neřekl - nějaký názor, proti němuž jsem vždy vystupoval. Jak říkám, stalo se to jen několikrát, ale silně mě to zasáhlo proto, že to řekli lidé inteligentní, lidé s nimiž jsem při nějakém projektu přicházel dlouhodobě do styku, často jsem s nimi mluvil, a kteří se ke mně chovají přátelsky.

Zprvu jsem z toho vyvozoval, že se musím vyjadřovat jasněji, že se musím snažit své názory prezentovat ještě o něco přesvědčivěji. Postupně jsem však dospěl k názoru, že problém je někde jinde, a z toho poznání také vychází podoba následujících pěti instruktáží.

Zlato v bahně

Pojetí ANIMA Instruktáží od samého začátku ovlivnilo přirovnání, které už před 15 lety použili John Micklethwait a Adrian Wooldridge v knize The Witch Doctors. Podle nich tak zvaná “management science” neboli teorie řízení produkuje laviny bahna, v nichž se tu a tam nachází zlatý valounek.

Občas jsem jejich výrok v úvodu k instruktážím citoval a vysvětloval, jak vybíráme témata. Snažili jsme se držet stranou lavin, které se v té době valily a vybírat zlaté valounky až když se bahno usadilo. Například k tomu, jaké skvělé věci může přinést Balanced Scorecard jsme se prokutali, až když ten nástroj přestal kralovat hitparádě a klesl až někam na 20. příčku nejpoužívanějších nástrojů.

Tenhle plán docela fungoval, ale měl jednu vadu, na kterou mě upozornily právě ty občasné bolestivé údery.

Pokleslá forma zábavního průmyslu

Zjistil jsem, že si mě ti lidé, kteří mě nechtěně zasáhli, pokaždé s někým spletli. Absolvovali mnoho různých školení, radili se s mnoha konzultanty a postupně nabrali zásobu pozoruhodných názorů a metod a už se jim tak trochu pletlo, co kdo říkal.

To nevadí, pokud ty věci nejsou až tak důležité. Pak je možné brát školení jako jakousi pokleslou odnož zábavního průmyslu. Posedíte, pobavíte se, tu a tam se dozvíte překvapivé nové věci. Nic Vám nehrozí, žádné zvláštní nasazení to od Vás nevyžaduje, ať během školení plácnete cokoli, lektor Vás pochválí. Nanejvýš na konci ohodnotíte na formuláři, který tam nechali ležet personalisté, jak se Vám představení líbilo.

Ale jak to je v případě, že se jedná o věci na nichž záleží? Představte si jednoduchý umělý příklad. V zaměstnání pracujete s čísly a potřebujete je občas umět rozložit na součin dvou celých čísel. Absolvujete školení, kde se dozvíte, že 36 = 3 x 12 a také 36 = 6 x 6. “Fajn, to se mi může hodit”, usoudíte. Pak si dopřejete jiné školení, a tam se dozvíte hned tři možnosti: 36 = 3 x 12, 36 = 3 x 6 a 36 = 4 x 9.  “No vida”, řeknete si, “tohle bylo ještě výživnější”. Pak přijde další školení: 36 = 7 x 5, 36 = 6 x 6, 36 = 6 x 3. A tak sbíráte stále nové a nové poznatky. Při práci někdy zjistíte, že to, co jste se naučili při školení, vede k podivným výsledkům, a tak těm poznatkům nedáváte příliš velkou váhu - jsou přece jen příliš akademické. Praxe je jiná.

Ocítáte se tak v situaci člověka, na něhož se v bibli zapomnělo.

Člověk rozvážný a člověk pošetilý staví dům

Snad ke každému se donesla přinejmenším ozvěna biblického podobenství o stavbě domu. Rozvážný člověk postavil dům na skále. “Spadl déšť, přišly záplavy, větry zaduly a rozpoutaly se proti tomu domu, a on se nezřítil: to proto, že byl postaven na skále.” Naproti tomu pošetilý člověk postavil svůj dům na písku. “Spadl déšť, přišly záplavy, větry zaduly a vrhly se na ten dům, a on se zřítil. A veliká byla jeho zkáza!”

Kam v tom podobenství zařadit člověka, který konzumuje školení ve stylu “36 = 3 x 12 a také 36 = 3 x 6″? Ten odpovídá člověku, který nekouká, kde staví: možná něco na skále, možná něco na písku. Je to podobné jako u fenoménu kecání, jak jsme o něm zde psali: kecá se bez ohledu na to, co je nebo není pravda - možná je to pravda, možná ne - s tím si kecal nedělá starosti.  Poznamenali jsme tehdy, že kecal bývá horší a nebezpečnější než lhář.

Podobně nebezpečné je i stavění ve stylu “možná něco na skále, možná něco na písku”. Dům nakonec stejně spadne, těch pár zdí, které zůstaly stát, to nezachrání, a stavitel nakonec dojde k závěru, že budovat základy je k ničemu. Otázku, na čem ty základy stály, si vůbec nepřipouští.

Snad si rozumíme: poslechnout  si různé názory je velmi potřebné, zvláště nyní, když jsme ze všech možných stran vystaveni intenzivnímu vymývání mozků . Předpokládá to však následnou tvrdou práci - nenechat si v hlavě vršit změť rozporuplných názorů, ale snažit se zjistit, jak se věci mají doopravdy. Právě tohle nám dnes chybí: spokojíme se s tím, že “si odneseme zajímavou myšlenku”, ale nenajdeme čas na to, abychom ji zkusili použít a pozorně sledovali, jestli je správná.

Ani pojetí našich instruktáží “soustředíme se na zlaté valounky a moc se nebudeme starat, s jakým bahnem připlavaly”, zrovna nepomáhalo se z tohoto přístupu vymanit. Proto budeme v této sérii instruktáží postupovat jinak a podle svých skromných možností se budeme se snažit asistovat těm, kdo mají chuť věnovat více úsilí základům manažerské práce.

Jak to bude vypadat?

Přijďte si zadiskriminovat

Podívate-li se na témata následujícího cyklu instruktáží:

• 19. ledna 2012: Rozhodovat co nejlépe
• 9. února 2012: Jak učit dobře pracovat
• 23. února 2012: Kdy více informací nepomáhá?
• 8. března 2012: Pověry o projektech
• 22. března 2012: Eliminace rizik - cesta k úspěchu?

najdete tam opakující se motiv. Každou instruktáž zahájíme některou z pouček, jež můžete najít ve stovkách knih nebo je slyšet opakovat na business školách. Už názvy instruktáží naznačují, že se budou postupně týkat důležitosti logiky a statistiky při rozhodování, popisu procesů a pracovních postupů, stanovování úkolů a jejich vyhodnocování, potřeby získat co nejvíce informací, vedení projektů a a nakonec i toho řízení rizik.

Nespokojíme se však tentokrát jen s konstatováním, že se uplatní jen v některých situacích, ale pokusíme se pokud možno přesně vystihnout, v kterých situacích jsou užitečné.  Hlavně však chceme ukázat příklady situací, kdy ty poučky vyloženě škodí - takových situací asi budeme v nejbližších letech zažívat hodně - a teprve potom budeme společně přemýšlet, čím ony poučky v takových situacích nahradit.

K charakteristice moudrého a vzdělaného člověka už od starověku patřilo umění správně rozlišovat - například na čem se dá stavět a na čem ne, co je pravda a co není, co je spravedlivé a co není. To umění vůbec není lehké a těžko se snáší s leností.

Důsledky nesprávného rozlišování bývají tak hrozivé, že před nimi není možné zavírat oči. Lenoši se proto snaží odstranit možnost nesprávného rozlišování tak, že obejdou slova “správné” a “nesprávné”, která jsou jim z duše odporná, a raději zakáží jakékoli rozlišování - řečeno cizím slovem (v jeho původním významu) - jakoukoli diskriminaci.

Neschopnost správně diskriminovat však znamená stavět “možná něco na skále, možná něco na písku”, znamená kecat, bez ohledu na to, co je a co není pravda, znamená to také používat hlava nehlava poučky o důležitosti logiky a statistiky při rozhodování, popisu procesů a pracovních postupů, stanovování úkolů a jejich vyhodnocování, potřeby získat co nejvíce informací, vedení projektů, i o řízení rizik.

Máte-li chuť se pocvičit ve správné diskriminaci, jejíž cena v současné době strmě stoupá, klikněte zde, nebo klikněte zde a udělejte, co je třeba. Já osobně Vám budu sekundovat, co mi síly postačí. Dobrá zpráva je i to, že lidé, kteří se dosud na tyto instruktáže přihlásili, jsou samí přemýšliví pánové a jedna přemýšlivá dáma.

Zpět na úvodní stránku

Odvážíme se ohlédnout za tím, co jsme si přáli před pár lety?

Přečetl jsem si, co jsem Vám tady na Forbíně přál k Vánocům a do nového roku v předchozích třech letech:

• Magická novoroční formule pro Vás: NNNNN 2009
• Jak naložíte s časovou parcelou č. 2010?
• Od vůně vosku k prkýnkům

Nic z toho nemusím měnit, to všechno Vám přeji i dnes. Splnilo se z toho něco, nebo to bylo do větru? Krásná slova? Obvyklá gratulační konfekce?

My o mříž bijem, ducha lvi, …

… a my ji rozbijeme. Takhle vzletně psal Jan Neruda. Pro to, co se Vám chystám sdělit, bych si jeho slova mohl vypůjčit - o Vánocích se trocha nadneseného slohu toleruje - ale raději budu opatrný. Znáte-li film “Marečku, podejte mi pero”, asi tušíte proč.

V této zemi v sobě máme zakódováno, že vzletný přednes sedí spíš Hujerovi z poslední lavice, zatímco sympaťák Kroupa (Jiří Sovák) s ním má velké problémy. Kliknete-li zde, připomene se vám, co mám na mysli.

Narazíme také na potíže s výkladem některých slov - třeba “hrdobce”. Bude nám bližší slovníkový výklad, že hrdobce je hrdý člověk, nebo zjistíme, že dost lidí jaksi tíhne k výkladu, že jde o “brouka hovnivála, který si valí svou kuličku mezi hroudama”, jak jsme ve filmu mohli slyšet o kus dál? Hrdý člověk - co to je? Naproti tomu takový hrdobec - hovnivál je představitel srozumitelné praktické filozofie. Vždyť jak se říkává: “O kuličku jde vždy až na prvním místě”.

Proto se budu raději držet při zemi. Nebudu mluvit o mříži, ale jen o dveřích, k nimž jsme došli. Nebudu vyzývat, abychom do nich mlátili hlavou, ale budu se mnohem skromněji ptát, zda vezmeme za kliku. Jak si vysvětlíte oslovení “hrdobci” v názvu tohoto článku, už nechám na Vás.

NNNNN 2009

Zkratka NNNNN, kterou jsem použil ve vánoční gratulaci před třemi lety, znamená Nikdy, Nikdy, Nikdy, Nikdy Nekapitulujte.

Dnes je ještě aktuálnější, protože začíná jít do tuhého. Ale řídili jsme se podle této formule v uplynulých letech?

Půl roku po napsání zmíněné gratulace jsem obešel 16 manažerů, vesměs lidí, kterých si velmi vážím, a položil jsem jim všem stejnou otázku: “Co v posledních měsících děláte jinak?” Mysleli jsme přitom na měsíce, které uplynuly od začátku finanční krize.

Někteří dotazovaní byli krizí zasaženi a snažili se s tím vyrovnat, jiných se v té době krize nedotkla a necítili potřebu nic měnit. U nikoho se tehdy ještě neprojevovala potřeba věnovat hodně času a energie vymýšlení a zkoušení něčeho úplně nového. Něčeho, co by léčilo nejen symptomy, ale hlubší příčiny krize.

V tom roce byl také ještě v živé paměti výrok šéfa Microsoftu Steva Balmera: “Nejedná se o recesi, ale o totální reset celé ekonomiky”. Vyčníval s ním tehdy hodně z řady.

Od té doby výrazně zesílilo přesvědčení, že neexistuje cesta zpět k ekonomice, jak fungovala před rokem 2008. Jak může “resetovaná” ekonomika fungovat? Kde jsou lidé, kteří vymýšlejí a zkoušejí něco hodně nového? Zkuste si na nějaké vzpomenout.

Já zde připomenu jen jeden příklad - miliardáře veřejně se zavazující, že rozdají více než polovinu svého majetku na charitu.  Nemusím to podrobněji vysvětlovat, protože i zde na Forbíně o tom byl článek “Proč miliardáři rozdávají svůj majetek?”.

Ten příklad je dostatečně překvapivý a je vhodný i z několika dalších důvodů.

Ukazuje, že dělat něco úplně jinak, nutně neznamená vynalézat něco nového. Ve zmíněném článku jsem připomínal zásadu Andrewa Carnegieho, muže který vyšel z naprosté chudoby, dopracoval se pohádkového bohatství a poslední desetiletí svého života věnoval tomu, že celý svůj majetek velmi moudře a uvážlivě rozdal. Jeho zásada, z níž “The Giving Pledge” vyrůstá,  zní:  „kdo zemře příliš bohatý, zemře beze cti“.

Jména obou iniciátorů “The Giving Pledge” Warrena Buffeta a Billa Gatese jsou jakousi zárukou, že se nejedná o impulzivní akci nějakých snílků, ale i tak trvalo rok a půl, než se počet veřejně daných slibů vyšplhal k současným 69.

Čeho může taková snaha “dělat něco podstatně jinak” docílit? Je to sice hezké, ale jak to pomůže tváří v tvář národním ekonomikám balancujícím na okraji propasti? Té otázce se budeme věnovat, protože podíváme-li se na to, co Vy i já třeba zkoušíme dělat jinak, asi to bude něco nepatrného i ve srovnání s “The Giving Pledge”. Co může naše kapka změnit, srovnáme-li ji s oceánem problémů?

Zkusme se na své kapky chvilku podívat. Nevím, co zkoušíte Vy, mohu se podělit jen o zkušenosti se svou kapičkou a pak se společně můžeme zamyslet, zda takové věci vůbec mají cenu.

Jen modré desky zůstaly

Od zmíněných schůzek se 16 manažery uplynul celý rok, než se i navenek nějak projevilo, že jsem začal přemýšlet a experimentovat na téma, co bych měl dělat jinak.

Projevilo se to až v momentě, kdy jsme vypsali témata instruktáží na září - prosinec 2010. Úplně jsme opustili okruh zhruba 30 témat, v nichž se naše instruktáže už 10 let pohybovaly. Jen modré desky a úprava titulní stránky se nezměnily. Nové instruktáže se od starých liší i grafickou podobou - vymizel PowerPoint, pole ovládlo VUE. Hlavně se dramaticky změnila témata.

V polovině roku 2010 vůbec nebylo jasné, jestli se někdo přihlásí na instruktáže věnované ctnostem. Firmy přece mají jiné starosti.

Tady přišlo první příjemné překvapení - přihlásila se skupina manažerů, z nichž někteří absolvovali celé dlouhé “tažení”, které pak následovalo. Počet lidí, kteří četli “Manažerky, manažeři a jejich móresy”, překročil má očekávání.

Velké povzbuzení, které mě rozhoupalo k napsání tohoto článku, přišlo v zatím poslední instruktáži, která se konala před dvěma týdny. Sešlo se nás jedenáct, další tři přihlášení z různých důvodů nedorazili. Už samotný počet byl nadprůměrný ve srovnání s dřívějšími instruktážemi konanými v prosinci. Hlavně jsme však byli svědky toho, že díky oblastem, jimiž naše “tažení” během celého roku prošlo, se stará dobrá metoda GTD (o níž jsme tady často psali) najednou dostává na úplně jinou úroveň.

V posledních deseti minutách instruktáže jsme mluvili o dveřích, před které jsme se podle všeho dostali. Příští rok zkusíme vzít za kliku, a jestli je za nimi to, co očekáváme, dostane se GTD na opravdu nečekanou úroveň.

Oč by mělo jít? Ať už bude “reset ekonomiky” vypadat jakkoli, je jasné, že to může být dost divoké, a neměli bychom se připravit o nejlepší karty, které máme v rukou a které předchozí generace neměly. Například připustit, aby začaly selhávat elektrické sítě nebo přestával fungovat internet, by bylo zničující.

Domnívám se, že nesmíme zapomenout ani na dobrodiní, která plynou ze skutečnosti, že žijeme v epoše firem. Nějaké firmy bývaly i dříve, hospodařili různí soukromníci, ale množství a různé typy firem, které známe dnes, představují něco jedinečného a cenného. Příští rok se proto hodláme věnovat tomu, jak se snažit zachovat z dobrodiní firem to podstatné i ve svízelných dobách.

Jestliže je správné tušení (a v historii se něco podobného už jednou povedlo), že GTD může být upraveno tak, aby sloužilo nejen hospodaření časem jednotlivce, ale společnému hospodaření ve firmě, bude to skvělé. Než se to vyjasní, vsadíme na jistotu - “odklízení bahna”. Možná patříte k těm, jimž jsem o tom nedávno napsal e-mail (s obrázkem Pepka Námořníka). Pokud k nim nepatříte, můžete si ho přečíst, když kliknete zde.

V čem tedy hlavně spočívá povzbuzení z poslední instruktáže? Při pohledu zpět jsem se přesvědčil, že i malými kroky se za dva roky dá urazit překvapivě velký kus cesty. Hlavně jsem si ale uvědomil, za co všechno vděčím těm, kteří se toho také účastnili. Je čas jim poděkovat.

Více hlav

Dostáváme se k tomu nejpodstatnějšímu - sčítání drobných pokroků. Sčítání přes delší časový úsek, ale také přes souhrn lidí, kteří přispívají.

Přemýšlení o velmi malých veličinách jsme tady na Forbíně nedávno věnovali článek “Kolik stojí kapka benzínu?“. Pracovat s velmi malými veličinami umějí různí grázlové. Například podvodníci v raných dobách bankovních počítačových systémů zaokrouhlovali zlomky haléřů při transakcích v neprospěch zákazníka, ty drobné zlomky připisovali na svůj účet a ohromně na tom zbohatli.

Jiný příklad nabízejí vládcové totalitních režimů, jak na to už dávno upozornil Václav Havel ve své geniální eseji “Moc bezmocných“. Oni dokáží lidi zmanipulovat tak, aby zelinář, který na chvíli zaváhá, zda dát nebo nedat do výlohy mezi mrkev a cibuli nápis “Proletáři všech zemí spojte se”, došel k názoru, že na tom vlastně vůbec nezáleží, protože tím nic neovlivní. Právě součet takových “niců” udržuje režim u moci spolehlivěji než krvavé represe a začnou-li se “nicy” v dostatečném množství sečítat v obráceném směru, povedou k jeho pádu.

Uvedu aspoň tři příklady lidí, u nichž jsem v posledních letech zaznamenal, že zkoušejí dělat něco jinak.  Nebudu uvádět jména, asi bych jim tim nezpůsobil radost a také je to jen výběr, který se vejde do tří bodů:

• V první řadě stojí několik desítek lidí, kteří se během posledního jeden a půl roku účastnili ANIMA Instruktáží, četli MMJM, vyjadřovali se k tomu na instruktážích, seminářích nebo písemně. Vybavuji si konkrétní jména a tváře, kterým vděčím za to, že jsme na mnoha rozcestích dokázali brzy poznat, kudy pokračovat dál.

  Mnozí říkali, že tam chodí, protože je to pro ně příležitost myslet jinak. Vím, že všichni museli bojovat o čas, mnozí i o souhlas svých nadřízených, aby se takovým podivným věcem mohli věnovat “když teď máme úplně jiné starosti”. Někteří ten souhlas zřejmě nedostali, protože se objevil dříve nebývalý počet účastníků, kteří si to platili ze svého. Jenom pouhé pomyšlení na ně mě dokázalo vyhecovat, abych pracoval od vidíš do nevidíš.

• Příkladem z úplně jiné strany jsou dva pánové a okruh jejich spolupracovníků, kteří zkoušejí posílit sociální síť informatiků v této zemi. To, do čeho se pustili, bezesporu patří do kategorie experimentů s něčím novým, na začátku si to asi nikdo nedokázal zařadit ani odhadnout, co se jim podaří.

  Jim vděčím za to, že se mi v hlavě vylíhl důležitý pojem “křížence” - odborníka pro určitou oblast, který je zkřížen se “strýcem Františkem” pro všechno ostatní. Strýcem Františkem je myšlena postava z Jirotkova Saturnina.

  Takový kříženec vychází v názorech na smysl svého života a na všechno, co přesahuje rámec jeho oboru, z věcí, které mu v mozku během života náhodou přistály: z několika knížek, které se mu náhodou dostaly do rukou a zaujaly ho, tu a  tam z nějakého filmu, z divadelní hry nebo televizního seriálu, z hovorů u piva nebo u vína, z různých bonmotů a hlavně ze životních zkušeností. Není v tom žádný systém, žádná hloubka. Styděl by se, kdyby ve svém oboru měl v hlavě takový galimatyáš. Jeho některé názory na svět a na život jsou tak na vodě, že by je jediným šťouchnutím potopila konfrontace s myšlenkami známými už celá tisíciletí.
  Díky zmíněným pánům si o křížencích můžete přečíst více, když kliknete zde. Křížence můžeme vidět všude kolem sebe, bohužel často i při pohledu do zrcadla.

• Poslední příklad je velmi čerstvý, pořádně mě rozesmál a pěkně ilustruje, co se stává, když se dá více hlav dohromady - býváte překvapeni, na co lidé nepřijdou. Stalo se toto: v minulém článku “Napíšete Ježíškovi?” jsem nabízel uspořádání “logické karavany” za předpokladu, že v ní bude aspoň 30 dětí. Přihlášky se pomalu scházely, ale nebylo jasné, jestli by stanovené hranice dosáhly.

  Pak do toho zasáhla  čtenářka Forbíny, která se hlásila mezi prvními a možná nic nechtěla nechat náhodě. Jejím přispěním se stalo, že jeden ředitel základní školy projevil zájem, aby se karavany účastnily 4 třídy jeho školy. A je to .

Všem děkuji!

Bude to stačit?

Obrázek na začátku článku připomíná nejen to, že jsou kapky krásné, ale že i moře je jejich souhrnem. Bude však stačit, když svou energii věnujeme intenzivnímu přemýšlení a experimentování s tím, jak by mohl “totální reset” vypadat?

To nikdo neví. Netušíme, kolik lidí se o to snaží a jak šťastnou měli ruku s výběrem toho, co zkoušejí. Přiznám se, že mi někdy bývá všelijak po těle, když sleduji, jak se mnoho věcí zanedbávaných po dlouhá desetiletí, začíná současně hlásit o slovo.

O to víc je aktuální formule “Nikdy, Nikdy, Nikdy, Nikdy Nekapitulujte” z konce roku 2008 a také platí, co jsme si tehdy říkali  s Winstonem Churchilem: rok, do něhož vstupujete, může patřit k největším rokům Vašeho života.

Na závěr pár splněných slibů

V minulém článku jsem slíbil, že se do 11. 12. na webu objeví program a přihlášky na instruktáže v lednu - březnu 2012. Věřím, že kdo byl zvědavý, zjistil, že se tam objevily už o dva dny dříve. Pro každý případ uvádím odkaz:

klikněte zde a zobrazí se Vám program. V něm nahoře najdete odkazy na faxovou i on-line přihlášku.

Jak už jsem v článku konstatoval, logická karavana se začíná scházet a brzy vyrazí na cestu. Více se dozvíte, když kliknete zde.

Zpět na úvodní stránku

“Shrňme to, milý Watsone:

• Někteří z těch, kdo byli na zámku, nemají alibi.
• Všichni, kdo byli na zámku, mají motiv.

Co z toho plyne?”

Gratuluji Vám, jestliže Vám ve vteřině vyskočil správný závěr: “Někteří z těch, kdo mají motiv, nemají alibi.”

Jestliže Vám (jako asi většině z nás) logický závěr oněch dvou předpokladů tak rychle nenaskočil, pak Vás tento článek může dost zajímat a možná na konci i napíšete Ježíškovi.

Jako tenisové údery

První příznivá zpráva je, že se dá naučit rychle vyvozovat správné logické závěry z daných předpokladů. Dokonce to patří k dovednostem, které se člověk naučí  lépe, jestliže s tím začne v dětském věku. V jednu dobu před mnoha staletími se to dělalo - než šel mladý člověk někdy ve věku 16 let na univerzitu, měl se naučit myslet. V dubnu jsem tu o tom psal v článku “Recept národního umělce: nacpat šuplík bankovkami”. Možná si vzpomenete, že jsem psal:

Proč se dříve děti učily sylogismy? Ze stejných důvodů, jako se učí údery při tenise. Samozřejmě to jde i bez nácviku úderů - můžete dítěti dát raketu a míček a říci “Hraj, všechno potřebné okoukáš při hře.” Třeba bude dítě šikovné, hodně toho pochytí, ale zůstane pod hranicí svých možností.  K něčemu podobnému nás odsoudili mudrlanti, kteří kdysi rozhodli: “Ať se děti ve škole učí předměty, myslet se naučí za pochodu.”

Připomínal jsem slavnou přednášku Dorothy Sayers “The Lost Tools of Learning”, kterou přednesla v r. 1947 v Oxfordu, a v níž upozornila na neblahé důsledky, k nimž to vedlo.

Na ANIMA Instruktážích jsme pak měli možnost vidět, co tehdy děti učili. Účastníci mohli s povzdechem konstatovat, že by bylo hezké, kdyby se tak mohly vytrénovat i jejich děti, když už to nenaučili nás. Jenomže kde se to mají učit, když to učitelé sami neumějí?

A co se týče nás odrostlejších - tam to zůstalo u řečnické otázky kolika kouskům je možné naučit starého psa.

Zde přicházím s druhou příznivou zprávou: nezůstaneme jen u povzdechů a zkusíme s tím něco udělat. Začnu s odrostlejšími, děti si nechám na konec.

Zašantročené klíče

Kliknete-li zde, otevře se Vám program ANIMA Instruktáží na leden - březen 2012. Koncem tohoto týdne, až proběhne poslední letošní instruktáž, se nabídka objeví na našich stránkách a budete se moci hlásit i on-line. Zde na Forbíně pak podrobněji vysvětlím, proč sérii pěti uvedených istruktáží vystihuje společné záhlaví “Zašantročené klíče”. Na program upozorňuji už teď ze dvou důvodů:

• Zlatou permanentku můžete pořídit levněji, jestliže ji objednáte do 31. 12. 2011. Vzpomínám, že loni té možnosti někteří využili a odměnili tak svou šetrnost, díky níž mohli platit ještě z peněz stávajícího roku.
• Stříbrná permanentka (která je součástí zlaté permanentky) opravňuje k účasti na e-kurzu „Trénink správného uvažování“. To je právě místo, kde budeme zkoušet i staré psy učit novým kouskům.

Vyjede logická karavana?

Pro ty, kdo by rádi zkusili zatrénovat si logické úsudky se svými dětmi, připravuji něco podobného, jako byla “šachová karavana”, kterou jsme zde v půlce roku 2009 odstartovali článkem “Přijďte na jiné myšlenky než ty finanční a prasečí” a která úspěšně absolvovala cestu k cíli.

To znamená, že účast bude zadarmo, ale účastníci budou muset zachovávat jakousi elementární disciplínu. Podobně jako v předchozím případě odstartujeme pouze tehdy, sejde-li se na začátek dostatek zájemců. Máte-li o účast v logické karavaně zájem, napište Ježíškovi, nejlépe na můj e-mail michal@anima.cz - já mu to předám. Uveďte, s kolika dětmi plánujete se účastnit.

Pokusím se hned teď odpovědět na několik otázek, které se asi přirozeně vynoří:

• Předpokládám, že účastníky budou dospělí, kteří naučí děti hrát jistou hru, při níž se naučí logické úsudky - nikoli tedy, že budou materiály jen přeposílat svému počítačově gramotnému dítěti. V materiálech budou občas poznámky, na co dát pozor, kde dítě příliš nesvazovat atd. Vybavení potřebné ke hře nebude příliš nákladné a většina domácností by to měla utáhnout: základním vybavením  je jedna stránka A4 s jednoduchým nákresem, který Vám pošlu, 4 knoflíčky jedné barvy a 5 knoflíčků odlišné barvy (kde jsou orientováni zcela na suché zipy, mohou použít například figurky Člověče nezlob se).
• Pro jak staré děti je hra určena? Odhaduji, že ideální věk je někde mezi 7 a 15 lety. Dítě by mělo rozumět smyslu jednoduchých vět a bude dobré, když bude mít možnost si své úsudky zapisovat. Samozřejmě se nedá předem odhadnout, jak ho to bude bavit - to je stejné jako u sportu nebo u hudby. Možná některé dítě nebude mít chuť ve hře pokračovat. Jestliže se však projeví vlohy, myslím, že už po 3 měsících bude schopno briskně provádět úsudky, jako v příkladu na začátku tohoto článku. Samozřejmě nemusí vědět, co je alibi a motiv, takže místo toho provede rovnocenný úsudek:

  Některá ze zralých jablek nebyla otlučená.
  Všechna zralá jablka byla červená.
  ——————————————–
  Tedy: Některá z červených jablek nebyla otlučená.

• Při kolika zájemcích odstartujeme? Orientačně jsem si stanovil kvótu odpovídající zájmu 3 matek-hrdinek, které by chtěly hrát se všemi svými dětmi. Pro mladší čtenáře, kteří už nevědí, co je matka-hrdinka připomínám, že v bývalém SSSR si potrpěli na různá vyznamenání a metály. Nutnou podmínkou pro udělení metálu “мать-герой” (matka-hrdinka) byl počet 10 dětí. Kvótu tedy může naplnit i 30 rodičů - každý s jedním dítětem.

Teď už je to tedy na Vás.

Nakonec obvyklé odkazy

Poslední letošní ANIMA Instruktáž “Hospodařit s tím nejdůležitějším” je 8. prosince 2011.

Internetové adresy pro přihlášky na ni zůstávají v platnosti:

• klikněte zde a zobrazí se Vám leták sloužící zároveň jako faxová přihláška, kterou si můžete vytisknout,
• klikněte zde a můžete se přihlásit on-line.

Zpět na úvodní stránku

Podíváte-li se podrobněji, jak se to vysvětluje, najdete za tím právě ono zmíněné “kapací” chytráctví - na jednu stranu předpokládáte, že každá z malých (dokonale konkurenčních firem) svým výstupem způsobí  nulovou změnu ceny. Na druhou stranu, když tyto “nuly” od všech firem posčítáte, dostanete něco nenulového, třeba i dosti velkého.

To je hrubá chyba v uvažování, matematikům známá už od doby, kdy Newton s Leibnitzem zavedli počítání s nekonečně malými veličinami. Jestliže chybu odstraníte, dostanete, že na trhu, tvořeném dokonale si konkurujícími firmami se příslušný produkt bude nabízet ve stejném množství a za stejnou cenu, jako když trh obsluhuje monopol.

Z toho hlediska působí jako nechtěný vtip, když si na to téma třeba v Samuelsonově a Nordhausově učebnici, do níž jsme tady už nahlédli, přečtete:

“Ekonomové se v posledních letech nespokojili s čistě teoretickými cvičeními a urychleně se pokusili měřit celkové náklady nedokonalé konkurence v USA. … Harbergerův výsledek šokoval ekonomickou obec. Zjistil, že ztráta blahobytu z monopolu je mírně nižší než 0,1% GNP. … Jeden ekonom zavtipkoval, že kdybychom této studii uvěřili, pak by byl společenský přínos ekonomů vyšší, kdyby bojovali s požáry a hubili termity, místo, aby se pokoušeli udržet na uzdě monopoly.”

Jestliže pořádně počítáte, není důvod, proč by Vás Harbergerův výsledek měl šokovat - odpovídá výsledku výpočtu.

Dožínky

Nastal okamžik, kdy se můžeme vrátit k prvním větám článku “Zveme vás na žně“  z 15. 8. 2011:

“V první půli tohoto roku jsme se věnovali dvěma hlavním tématům:

• manažerským móresům,
• otázce, jak se zdokonalovat v umění myslet.

Teď přišla doba, abychom sklízeli plody obou témat, a to na poli, které je prakticky velmi důležité pro jednotlivce i pro firmy.”

Jak jsme v minulé instruktáži sklízeli setbu zmíněných dvou hlavních témat? Při pečlivém přemýšlení jsme zjistili, že “důkaz” výše zmíněného tvrzení uváděného v učebnicích, je logicky špatně. To nás vrátilo k pořádnému přemýšlení o tom, proč je třeba se mít před monopoly na pozoru. Důvody jsou morální - moc, kterou získají, korumpuje. Výše uvedené a nepravdivé tvrzení je škodlivé právě proto, že navozuje dojem zbytečnosti morálního uvažování: přestaňte sem plést morální uvažování, monopoly jsou prostě neekonomické.

Podobný obraz jsme viděli v předchozích dvou instruktážích: například do nebe volající nespravedlnosti v odměňování bývají odůvodňovány jako výsledek “zákona nabídky a poptávky”. I zde nám pomohla témata “móresů” a “trivia”, abychom se bránili proti vymývání mozku a zkusili myslet naplno.

Žně avizované v půli srpna tedy končí a nás už 8. prosince čeká jen dožínkový věnec, jakási třešnička na dortu v podobě poslední instruktáže tohoto cyklu “Hospodařit s tím nejdůležitějším”.

Na co se můžete připravit v 1. čtvrtletí 2012?

Po návratu ze spanilé jízdy do oblasti ekonomie se budeme věnovat opět hlavně “manažerským věcem”. Vzdáleně jsme se na to, co teď plánujeme, začali chystat už v článku “Co se nedá věřit se nedá břídit! Je to heslo břídilů?”

Mimochodem, už tam jsem komentoval výrok Pavla Kysilky, že vídal, jak zaměstnanci ratingových agentur “mají dost jasné limity”, slovy:

“Někdo rozumové limity, někdo morální limity, někdo obojí.”

Vidíte, už tady se hlásila obě témata.

Teď už na to téma nebudeme vtipkovat, jako v případě podivné věty “Co se nedá měřit se nedá řídit”. Budeme se věnovat důležitejším tématům. Podívejte se například na tyto tři zásady:

• Tím, že učíme lidi procedury, jim pomáháme, aby lépe zvládali své úkoly.
• Chcete-li, aby se lidé učili, poskytujte jim zpětnou vazbu o výsledcích jejich činnosti.
• Nejistotu snížíme tím, že shromáždíme více informací.

Věříte jim? Najdete je, jak se opakují v nesčetných knihách a školeních, takže jsme v pokušení přijímat je za bernou minci. Avšak co na nich není v pořádku? V kterých situacích neplatí? Nejsou to náhodou ty nejdůležitější situace, v nichž se rozhoduje o tom, jak budete manažersky úspěšní?

Takovým věcem se tedy hodláme věnovat v lednu - březnu 2012.

Nakonec obvyklé odkazy

Poslední letošní ANIMA Instruktáž “Hospodařit s tím nejdůležitějším” je 8. prosince 2011.

Internetové adresy pro přihlášky na ni zůstávají v platnosti:

• klikněte zde a zobrazí se Vám leták sloužící zároveň jako faxová přihláška, kterou si můžete vytisknout,
• klikněte zde a můžete se přihlásit on-line.

Zpět na úvodní stránku

Zavzpomínal jsem potom, jak jsem jako dítě slyšel vyprávět člověka, který žil ve Švédsku, že tam nezamykali domy i když šli pryč. Nikdo je nevykradl.

Teď už i tam domy zamykají. Co se stalo? Prosadil se “přírodní zákon”? Nebo se něco pokazilo ve společnosti?

Po téhle mezihře už jsme byli schopni diskutovat, jak je škodlivé, když někdo halasně hlásá platnost podobných “přírodních zákonů”. Úsilí o lidský život je provázeno neustálým bojem proti takovým “zákonům” - od učení batolete chodit na nočník, až k prosazení a udržení “vroucnosti”, bez níž se společnost zhroutí, jak o tom krásně píše Antoine de Saint-Exupéry v Citadele.

Jestliže se snažíte někde udržet lidské prostředí a do toho Vám pár halamů haleká, že je to zbytečné, protože lidi jsou prasata - to je přírodní zákon, hulákají - nebudete náhodou přemýšlet, jak to navléknout, aby toho ti „světa znalí hoši“ nechali?

My teď končíme podobný pokus. Během dvou instruktáží jsme se věnovali obrázku protínající se poptávkové a nabídkové křivky, který má znázorňovat “zákon nabídky a poptávky”. Šli jsme do dosti velkých detailů, abychom ukázali, že to, co se tváří jako logická stavba, je myšlenkově děravé na tolika místech, že i domeček z kreditních karet je proti tomu učiněná pevnost.

Proč jsme to dělali? Není to tím, že bych měl na ten obrázek nějakou zvláštní pifku a vadilo mi, že někoho bere za srdce. Vím, že jsou pořád lidé, kteří jihnou, když uvidí obrázek, jak se protíná srp a kladivo. Nemohu vyloučit, že tak na někoho působí protínání poptávkové a nabídkové křivky - zdálky to vypadá podobně.

Vadí mi ideologie, které se pod takovými znameními šíří.  Jak ta ideologie hlásající, že nenávist je dobrá, když je to třídní nenávist, tak ta ideologie, podle níž je sobectví dobré, protože jestliže jednotlivci sledují své sobecké zájmy, přispívá to jakýmsi tajemným způsobem k obecnému blahu.

Jestliže se rozšíří hlasatelé názorů, že lidé jsou prasata, to věru asi brzy nebude nikde moc útulno - jejich demoralizace přinese ovoce. Jestliže se rozšíří lidé hlásající, že sobectví je dobré, pak nás také nic dobrého nečeká.  Bohužel na nesčetných školách po celém světě se něco podobného hlásá v úvodních kurzech ekonomie. Je to o to úskočnější, že se to vydává za vědecké zjištění.

Snad aspoň na to se mi podařilo některé z vás upozornit v článcích tady na Forbíně. Na to, že se nejedná o žádná vědecká zjištění, ale o postulát jisté morální filozofie. Je možné o ní přemýšlet, jako se přemýšlí o filozofii, ale vydávat filozofický předpoklad za něco, co „věda“ zjistila logickými a matematickými postupy – to je faul.

Mé tajné přání

Zítra se tedy sejdeme do třetice a budeme se věnovat tvrzení, že z jakýchsi ekonomických zákonů plyne, že monopol produkuje menší množství zboží a za větší cenu než když se do toho pustí firmy v prostředí dokonalé konkurence. To tvrzení se v učebnicích odvozuje (pokud se vůbec odvozuje) pomocí defektního matematického argumentu, při němž se nekonečně malá veličina plete s nulou. Pánům Newtonovi a Leibnitzovi by se nad tím ježily hrůzou vlasy.

Samozřejmě, moc monopolů může být pořádně nebezpečná a měla by se držet pod kontrolou, i když to třeba vyžaduje pořádnou dávku statečnosti. Ale je to morální problém, ne ekonomický problém vykouzlený pomocí nepodařených výpočtů.

Od několika lidí, kteří ekonomii (na rozdíl ode mne) ve škole studovali, už jsem během posledních týdnů slyšel, že když probírali ony poptávkové a nabídkové křivky, bylo jim to nějaké nejasné, ale nakonec to spolkli. Přál bych si, pokud k nim také patříte, abyste to začal(a) brát do vlastních rukou, jste k tomu možná lépe disponován(a). Třeba k Vám přijde nějaký student a bude Vám říkat, že nerozumí, jak je to s tou poptávkovou křivkou: ta množství, která jsou spotřebitelé v daný moment ochotni koupit za příslušné ceny – ta čísla existují kde? Jsou zapsaná ve hvězdách? Ve kterých?

Začne-li se Vás takhle vyptávat, nevymývejte mu mozek, jako ho vymývali Vám, ale dejte s ním pořádnou řeč.

Zpět na úvodní stránku

Kostlivci ve skříni

V předchozích článcích jsme narazili na několik podivností, které se dají označit jako kostlivci ve skříni. Stručně připomenu tři z nich:

1. Výsledek známý jako  Sonnenschein-Mantel-Debreuova věta, o němž jste se mohli dočíst v předchozím článku. Na to, jak už je dlouho známý a jak důležitý je pro přemýšlení o poptávce, je kolem něho pozoruhodně ticho po pěšině. Ještě se k němu snad někdy vrátíme a podíváme se na něj právě jako na  kostlivce ve skříni neoklasické ekonomie.
2. Benthamovy názory na povahu člověka, které jsou zabudovány do základů neoklasické ekonomie. Lidé je dnes často chápou jako “ekonomické zákony” nikoli jako něco, co musí teorie nutně produkovat, protože to do ní na začátku bylo vloženo jako filozofický předpoklad. Věty z pera  Johna Stuarta Milla, které jste si mohli přečíst v článku “Tsunami? Rychle utíkejte k moři!“  vzbuzují otázku, zda právě Jeremyho Benthama by si člověk měl zvolit za učitele morální filozofie.
3. Konečně i skutečnost, že Nobelova cena za ekonomii vlastně žádná Nobelova cena není, konstatovaná ve stejném článku, je jakýmsi drobným kostlivcem ve skříni.

Kostlivec ve skříni je nepříjemnost, o níž je těžké začít mluvit a je to tím těžší, čím déle se kostlivec ve skříni skrývá. Předkládám proto návrh, který by patálie s kostlivci ve skříni neoklasické ekonomie mohl vyřešit rychle a jednoduše (jak už to u geniálních nápadů bývá). Návrh těží ze skutečnosti, že i když možná Bentham nebyl nejlepší morální filozof, rozhodně to nebyl tuctový člověk.

Podstata návrhu

Návrh vyložím ve dvou krátkých krocích. Nejprve vysvětlím jeho podstatu a potom prémii, která teprve způsobí, že by se to celé mohlo uvést do pohybu. Podstata návrhu spočívá v tom, že příslušná ekonomická cena by se přestala nazývat “Nobelovská pamětní cena” a začala se nazývat Benthamova cena za ekonomii. Aby na tom laureáti finančně netratili, stačí, aby příslušná švédská banka, která dosavadní cenu financuje, na to přistoupila - Nobelova nadace, jak víme, s tím nemá nic společného.

Nemusím zdlouha vysvětlovat, že taková změna by vyřešila problémy s kostlivci, kterým jsem  přiřadil čísla 2 a 3. Neoklasičtí ekonomové by se začali hrdě a veřejně hlásit ke svým základům a skončil by trapas s tím, že Nobel zjevně žádnou cenu za ekonomii založit nechtěl - kdyby chtěl, mohl to udělat, ekonomie už v té době byla dostatečně etablovaná.

Avšak asi sami cítíte, že v takovéto holé formě by návrh nemusel projít. Nevnímali by to laureáti Benthamovy ceny jako jakýsi ústup ze slávy? Je proto třeba přihodit na misku vah ještě nějakou pořádnou prémii, která by pro ně byla hodně lákavá. Taková prémie se nabízí díky mimořádné osobnosti Benthamově.

Prémie

Na následujícím obrázku (přejatém z Wikipedie) vidíte zvláštní objekt nazývaný autoikona, který vznikl na Benthamovo přání vyslovené v jeho poslední vůli. Napsal v ní, že si přeje, aby po jeho smrti bylo jeho tělo poskytnuto medikům k pitvání - to bylo v té době něco naprosto ojedinělého. Až ho medici rozpitvají, psalo se v poslední vůli, měla se kostra pospojovat, obléci do jeho šatů, které se měly vycpat senem. Výsledek vidíte na obrázku.

Benthamova autoikona je od roku 1850 umístěna v prostorách University College London. Když se slavilo 100. výročí založení školy, byla prý autoikona dokonce odnesena na zasedání Rady školy a do prezenční listiny pak napsali “Jeremy Bentham - přítomen, ale nehlasoval”. Totéž zopakovali při 150. výročí.

Možná se Vás začíná zmocňovat vzrušení, protože tušíte, kam mířím. Ano, kromě finanční odměny, slavnostního řečnění a banketu by laureát dostal mimořádnou prémii. Byl by na hodinu také zavřen do té skříně. S JB!!! Myslím, že by je to naplňovalo radostí, pýchou a štěstím - hodinové tête-à-tête v almaře se Zakladatelem!

Najednou by v záři reflektorů nebyl ani problém v lehkém konverzačním tónu začít: “My těch kostlivců ve skříni máme víc …”

Ještě obvyklé odkazy

Příští ANIMA Instruktáž “Rozumět nabídce” je zítra 10. listopadu 2011 - na tu už je pozdě se hlásit. Další bude 24. listopadu 2011 a má název “Když dospělí přemýšlejí o trhu”.

Internetové adresy pro přihlášky na ANIMA Instruktáže zůstávají v platnosti:

• klikněte zde a zobrazí se Vám leták sloužící zároveň jako faxová přihláška, kterou si můžete vytisknout,
• klikněte zde a můžete se přihlásit on-line.

Zpět na úvodní stránku

Ty buněčný součte!

Nazvat někoho buněčným součtem je pořádná hrubost, kdoví, jestli to není dokonce žalovatelné. Je sice pravda, že se skládáme z buněk a že ze stavu buněk, které tvoří naše tělo, můžeme do jisté míry usuzovat na stav celého organismu. Ovšem jen v omezené míře. Jestliže  jsou na tom buňky opravdu špatně, pak je organismus v posledním tažení nebo už to má za sebou. Jiný příklad: součtem vah jednotlivých buněk docela dobře odhadneme váhu celého těla. V takových připadech to funguje. Avšak nic z toho, co dělá člověka člověkem, se ze stavu jeho buněk odvodit nedá. Například je absurdní představa, že ze stavu buněk támhleté paní mohu usoudit, jestli umí pěkně zpívat.

Z buněk se skládáme, ale nejsme jejich součtem. Jsme neskonale víc.

Dá se toto konstatování přenést na úroveň společnosti? Tady to začíná být zajímavější. Často se cituje výrok Margarety Thatcherové, že společnosti neexistují, existují jen jednotliví lidé a rodiny. Ne každý její názor bral vážně. Například  sociologové si nemysleli, že jim vypálila rybník, a klidně pokračovali v bádání o společnostech.

Na druhé straně najdete velkou skupinu ekonomů, kteří se s jejími slovy ve značné míře ztotožňují. Pro ně je skoro samozřejmá představa  sečítání poptávkových křivek, o níž jsme psali v závěru minulého článku:

“Dosud jsme se ovšem zabývali jen poptávkovými křivkami jednotlivců. Nadešel čas je agregovat. Na první pohled to může vypadat jako snadná záležitost - křivky jednotlivců se prostě posčítají. Tak si to zřejmě  představoval i Bentham. Jestliže Honza je při ceně párku 10 Kč ochoten koupit 5 párků a Božka je při stejné ceně ochotna koupit 3 párky, potom ti dva jsou při uvedené ceně dohromady ochotni koupit 8 párků.
 
Takže úvaha vypadá takto: vezmeme poptávkové křivky všech jednotlivců, sečteme je bod po bodu a výsledkem bude agregovaná poptávková křivka.”

Tato představa je opravdu hodně rozšířená, najdete ji například i ve slavné učebnici ekonomie, u níž jsme minulý článek začali. V 19. kapitole nazvané “Poptávka, užitek a chování spotřebitele” se tam praví:

“Abychom dostali tržní poptávku, sečteme poptávkové křivky všech spotřebitelů.”

V závěru minulého článku jsem však tvrdil, že uvedená úvaha je mylná. Pojďme se podívat proč.

Budeme směřovat k výsledku známému jako Sonnenschein-Mantel-Debreuova věta, který je už zhruba půlstoletí, jak se zdá, docela pečlivě zametán pod koberec. Nejprve se z povzdálí podívejme, co je vidět ve světle analogie s organismem složeným z buněk.

Obohacení, ne ochuzení

Není náhodou sečítání poptávkových křivek něco podobného jako sečítání vah jednotlivých buněk? Nezajímáme se přece o nějaké složité společenské jevy, jenom o to, jaká je na trhu poptávka po určité komoditě. To vypadá jako technická, číselně vyjadřitelná záležitost.

Je to tak?  Zkusme si vzpomenout, co všechno lidé spojují se slovem poptávka, možná nám to napraví hlavu. Mluvil(a) jste s někým z firmy, po jejímž zboží klesá poptávka? Vyprávěl Vám, že tam všichni cítí něco jako chlad, který jim proniká do morku kostí a ochromuje je? Mluvili jste s mladým člověkem, který dlouho a úspěšně studoval, ale teď se mu po škole už dlouho nedaří najít zaměstnání? Víte naopak něco o tom, jak se svět rozzáří, když člověk nebo firma po delší době najednou zjistí, že roste zájem o to, co umí?

Ano, zabýváme-li se poptávkou, nepohybujeme se na úrovni nějakých mrtvých technických parametrů, ale dotýkáme se něčeho, co mocně souvisí s radostmi a úzkostmi, nadějemi i obavami, jak je přináší lidský život.

Jestliže tedy zpod koberce vytáhneme zjištění, že tak zvaný zákon klesající poptávky (a v návaznosti na to i zákon nabídky a poptávky) je jen jakási fikce, neznamená to, že se připravíte o nějakou důležitou jistotu. Naopak Vám to otevírá dveře k větší svobodě. Jako když se osvobodíte z vlivu lidí, kteří Vás násilím drží v pitevně a tvrdí, že všechno důležité o člověku se dozvíte jen tam. Vy však najdete dveře ven a začíná se Vám potvrzovat, co jste vlastně vždycky tušili, že to nejdůležtější o lidech se dozvíte mimo pitevnu.

Pohyb křivky a po křivce

Pohled z dálky naznačil, že představu o sečítání křivek může vyvrátit setkání s bohatstvím lidského života. Uvidíte, že bude stačit poměrně krátký pohled do života uzenáře Bohouše.

V této chvíli navazujeme na výklad z předchozího článku. Tak zvaný zákon klesající poptávky říká, že s rostoucí cenou zboží klesá poptávka po něm. Znázorňuje to plná modrá křivka na následujícím obrázku. Na vodorovné ose vynášíme množství (Q = quantity) poptávaného zboží, na svislé ose vynášíme cenu (P = price). Červená šipka a dva červené body ilustrují, o čem tu mluvíme: jestliže se sníží cena, zvýší se poptávané množství daného zboží. (Už teď se můžete připravit, že půjde o párky jako v předchozích článcích.)

Zatím si všímáme poptávky jednotlivce. Minule také bylo vidět, že snažíme-li se dospět k takovéto poptávkové křivce jednotlivce, předpokládáme určité dané množství peněz, které má příslušný člověk na útratu. Jestliže se ten obnos změní - člověk zchudne nebo zbohatne - změní se i poptávková křivka. Na obrázku je to ilustrováno tou druhou, tečkovanou křivkou, která vznikla posunutím plné křivky doprava. Můžete si představit, že příslušný člověk zbohatl a rozhodl se, že teď si teď vždy při nákupu párků dopřeje o určité pevné množství párků víc než předtím, bez ohledu na cenu.

To je docela bláznivá změna poptávky - normálnější by bylo, kdyby teď byl připraven při každé ceně utratit za párky o určitý obnos více. Pak by se ovšem nejednalo o prosté posunutí křivky, změnil by se i její tvar.  Ale mluvit mu do toho nebudeme, jsou to jeho peníze a pro nás je jednodušší křivku jen posouvat než měnit její tvar.

Zlaté mrtvoly!

“Zlaté mrtvoly”, tak si může povzdechnourt patolog vystavený podivnostem, které vyvádějí živí lidé.  Podobně i nám projevy lidského života začnou komplikovat snahu dospět k agregované poptávkové křivce, která by byla klesající.

Připomeňme, že i poptávková křivka celého trhu vychází z určitého množství peněz, které mají účastníci trhu dohromady na útratu. Také se ještě jednou vraťme k větě odminule:

Jestliže Honza je při ceně párku 10 Kč ochoten koupit 5 párků a Božka je při stejné ceně ochotna koupit 3 párky, potom ti dva jsou při uvedené ceně dohromady ochotni koupit 8 párků.

Jak to bude vypadat, když se cena párků zvýší na 12 Kč? Způsob, jak s tím zamíchají projevy života, si ukážeme na obrázku poptávkové křivky uzenáře Bohouše.

Modrá křivka znázorňuje Bohoušovu poptávkovou křivku po párcích, má-li na útratu 1000 Kč. Žlutý bod na ní odpovídá ceně 10 Kč a množství párků, které při té ceně poptává. Jaké množství párků by poptával, kdyby se cena párků zvýšila na 12 Kč? Je omyl se domnívat, že to ukazuje červený bod na modré křivce - to by platilo, jen kdybychom trh “zabili”, kdyby lidé na trhu přestali žít.

Jenomže lidé žijí a zboží nejen konzumují, ale také vyrábějí. Takže nás nemusí překvapit, když při zvýšení cen párků uzenář Bohouš zbohatne. Na útratu má nyní 1100 Kč a jeho poptávku po párcích teď  vyjadřuje zelená křivka. Jeho poptávané množství při ceně 12 Kč proto musíme odečíst ze zelené křivky - z jiné křivky než při ceně 10 Kč. V tomto případě dokonce při vyšší ceně poptává větší množství párků, jak vidíte.

Narazili jsme na to, že se změnami cen se může měnit rozdělení celkové částky, kterou má trh k útratě, mezi účastníky trhu. Skutečnost, že při změnách cen se mění “rozdělení důchodu”, myslím respektují všichni ekonomové. Však se také nejedná o okrajovou záležitost. Sny o tom, jak se změní má poptávka, až mi v práci přidají, nebo naopak, jak se budu muset uskromnit, když o práci přijdu a budu na podpoře - to nejsou žádné okrajové záležitosti - to je v centru ekonomického uvažování, snů a obav většiny lidí.

Jestliže zůstane nezměněno množství peněz, které je na trhu k dispozici (jinak už bychom byli u jiné poptávkové křivky), a někteří lidé zbohatnou, potom někteří zchudnou. U jedněch i u druhých to znamená změnu poptávkové křivky. Můžeme tedy zapomenout na (Benthamův) nápad sečítání poptávkových křivek.

Není však přece jen možné, že se změny v poptávce zbohatlých a zchudlých nějak vykompenzují a výsledek nakonec bude přece jenom klesající křivka?

Kostlivec ve skříni

Dospěli jsme k otázce, která je zjevně velmi důležitá a není divu, že se na ni hned několik odborníků pokusilo odpovědět. Došli k závěru natolik zdrcujícímu (nebo osvobozujícímu?), že bude dobře, když stručně zrekapitulujeme, jak k té otázce dospěli a jak přesně zněla.

Zabývali se trhem tvořeným zákazníky, jejichž poptávkové křivky jsou klesající (respektují “zákon klesající poptávky”). V minulém článku jsme se zabývali tím, jak hrozné věci o trhu a jeho účastnících musíme předpokládat, abychom ke klesajícím poptávkovým křivkám jednotlivců dospěli. Ti, kdo ony předpoklady splňují - jsou to ještě lidé z našeho světa nebo už jsou to zrůdičky z nějakého jiného světa? Tuto otázku si teď zakazujeme a spokojujeme se s konstatováním, že jsou to zákazníci zachovávající zákon klesající poptávky.

Z omylu, že teď už to bude jednoduché - prostě sečteme individuální křivky - jsme díky Bohoušovi právě vystřízlivěli. Klademe si tedy otázku, na niž hledali odpověď (jak se zdá nezávisle na sobě) ekonomové Gordon, Sonnenschein, Mantel a Debreu a došli k výsledku obvykle citovanému jako Sonnenschein-Mantel-Debreuova věta nebo Sonnenschein-Mantel-Debreuovy podmínky.

Zjistili, že “nezabijete-li trh” a berete v úvahu změny rozdělení důchodu (v souvislosti se změnami cen), potom i když začnete od těch pěkných klesajících křivek, jaké jste zatím viděli v tomto článku, můžete dospět i k takovýmto agregovaným poptávkovým křivkám:

Matematicky přesně řečeno: takovým způsobem můžete velmi přesně aproximovat libovolnou spojitou reálnou funkci. Při pohledu na přechozí obrázek musíte zapomenout na představu nabídkové křivky a poptávkové křivky, které se podle “zákona nabídky a poptávky” protínají v jediném bodě, jak to znázorňuje mýtický obrázek:

Dobrá, teče nám do bot, ale jsme připraveni na další kompromisy: jaké další omezující předpoklady je třeba položit na účastníky trhu respektující zákon klesající poptávky, abychom dostali agregovanou tržní křivku, která bude klesající?

Odpověď dává Sonnenschein-Mantel-Debreuova věta, která po nahrazení nesrozumitelných matematických termínů termíny obecně srozumitelnými, říká v podstatě toto:

Agregovaná tržní křivka vyhovuje zákonu klesající poptávky tehdy a jen tehdy, jestliže jsou současně splněny tyto dvě podmínky:

• na trhu je jen jedna komodita a
• jen jeden zákazník.

Mluvíme-li o jednom zákazníkovi, připouštíme, že tam může být více klonů jednoho zákazníka: mají naprosto stejné preference  - u každého produktu se shodují v procentuálním podílu svého důchodu, který za něj utrácejí.  Jste-li tam Vy i miliardář Abramovič, utrácíte stejný díl svého příjmu na nákup jachet jako on (podobné je to s nákupem a financováním fotbalových klubů), on naopak utrácí za pečivo stejný podíl svých peněz jako Vy.

Podobně i produktů může být víc, ale musí to být klony jakéhosi zvláštního dosud nevídaného produktu, jehož míra konzumace vůbec nezávisí na bohatství zákazníka - poptávka po něm se s růstem příjmu nezmenšuje jako u podřadných produktů, ani nezvětšuje jako u luxusního zboží …

Uznejte, že teď na nás ze skříně vypadl pořádný kostlivec. Můžete si ho v klidu prohlédnout, ještě se k němu vrátíme - co zmíněný výsledek znamená a proč asi se o něm v učebnicích ekonomie nedočtete.  Teď však máme Vy i já po posledních dvou dosti hustých článcích právo na trochu oddechu. Proto si příště poněkud zablbneme.

Ještě obvyklé odkazy

Příští ANIMA Instruktáž je 10. listopadu 2011 a má název “Rozumět nabídce”.

Internetové adresy pro přihlášky na ANIMA Instruktáže zůstávají v platnosti:

• klikněte zde a zobrazí se Vám leták sloužící zároveň jako faxová přihláška, kterou si můžete vytisknout,
• klikněte zde a můžete se přihlásit on-line.

Zpět na úvodní stránku