největší a nejdůležitější problémy v životě v jistém smyslu neřešitelné. Nemůžeme je vyřešit, jenom z nich vyrůst.

Dává Vám to nějaký smysl?

Těm, kdo prošli soutěskami, to smysl dává

Setkal jsem se s manažery, kteří se svými firmami dokázali projít nebezpečnými soutěskami, a vesměs mluvili o něčem podobném jako Carl Gustav Jung.  I v manažerské lituratuře se můžete dočíst o mnoha dichotomiích, které se to snaží vystihnout:

• krotké (tame) versus zlé (wicked) problémy,
• technické versus adaptivní změny (pořád si živě pamatuji debaty na toto téma při několikrát opakované ANIMA Instruktáži “Nenechejte se odrovnat”),
• konvergentní versus divergentní problémy.

Manažer, jehož firma se dnes potýká s desetiprocentním, dvacetiprocentním nebo i větším propadem poptávky a s problémy, které to vyvolává, udělá dobře, když si zkusí ujasnit, co je možno dělat s divergentními problémy, a když se nebude snažit řešit zlé problémy, jako by byly krotké.

Určitě neprohloupíme, když z toho uděláme téma celého měsíce září a rozdělíme je na několik menších soust, abychom se tím neudávili.

Video pro Vás

I relativně krotké problémy mohou ukazovat směr, kterým je třeba jít na ty zlé. Namluvil jsem proto pro Vás na YouTube video nazvané “Vjeli si do vlasů, co uděláte?”  , které si můžete spustit, když kliknete zde. Zde by nám popis toho, o čem se v něm mluví, zabral několik stránek.

Rozjasnění Vašeho života

Celé naše přemítání by mělo kulminovat 30. září 2010 odpoledne  ANIMA Instruktáží “Život není Sudoku”, jejíž anotaci si můžete přečíst zde:

Jak jste na tom v poslední době s problémy? Ubývají, nebo se Vám snaží přerůst přes hlavu? Jak to zařídit, aby se i tváří v tvář těžkým problémům Váš život projasňoval a Vy jste postupoval(a) kupředu? Těmto otázkám bude věnována zářijová ANIMA Instruktáž.

Některé problémy není těžké řešit. Někdo už řešení vymyslel, stačí se ho jen naučit. Zajímavější je to u problémů (jaké přináší i současná doba), kde řešení není známé a je třeba něco nového vymyslet.

Zkušení manažeři už dávno zjistili, že problémy jsou dvojího typu. Jedny mají technický charakter, něco jako Sudoku. Mohou vyžadovat pozornost, přemýšlení, způsobí radost tomu, kdo je dokáže vyřešit.

Se zlou se však potáže ten, kdo si je plete s jinými problémy, které život velmi často přináší. Jsou to problémy, které buď nemají žádné všeobecně přijatelné řešení, nebo problémy, které mají různá vzájemně si odporující řešení, nebo nemají čistě technické řešení, ale vyžadují od lidí, aby si protrpěli určitý vnitřní přerod.

V instruktáži se budeme věnovat oběma typům problémů. Začneme u těch technických a postaráme se o to, aby Váš repertoár pro hledání kreativních řešení neobsahoval jen obligátní brainstorming.  Ve druhé části se budeme věnovat problémům druhého typu.

Alex Osborn, který v r. 1939 vymyslel právě brainstorming, o nich samozřejmě také věděl. Naznačuje to nejen podtitul jeho knihy z 50. let: “Jak použít Vaši představivost, aby se Váš život projasňoval a Vy jste postupoval(a) kupředu?”, ale i skutečnost, že trénink představivosti podle něho zahrnuje i trénink umění zapomínat na sebe. Dělat si starosti znamená zaměstnávat představivost chybným způsobem. Jeho kniha nekončí slovy THE END (konec), ale

THE BEGINNING

(začátek). I naše instruktáž by pro Vás měla být začátkem nové etapy.

Přihlásit se na tuto instruktáž můžete už teď pomocí faxové nebo on-line přihlášky.  K nim se dostanete, když kliknete zde.

Zpět na úvodní stránku

Dva dny po našem článku o darech tady na ANIMA Forbíně se v médiích objevila zpráva o tom, že již 40 amerických miliardářů se zavázalo dát nejméně polovinu svého majetku na charitu. Zní to docela překvapivě. Proč to dělají? A hlavně, má to nějaký význam  pro Vás nebo pro mne? A jaký?

Závazkové hnutí amerických miliardářů

Co jste se mohli dočíst v médiích, například v článku “Miliardáři chtějí lepší svět. Vyslyšeli Gatese, dají polovinu majetku charitě“? Tři z nejbohatších lidí světa - manželé Bill a Melinda Gatesovi a Warren Buffet - rozeslali nějakých 400 dopisů americkým miliardářům s výzvou, aby ještě během svého života nebo nejpozději ve své poslední vůli darovali nejméně 50% svého majetku na charitu.

Nepožadují po nich právní, pouze morální závazek stvrzený dopisem, který si na stránkách “The Giving Pledge” bude moci přečíst celý svět. Samotné iniciátory výzvy překvapil zájem - během pár týdnů výzvu přijalo 40 miliardářů, resp. miliardářských rodin. Někteří slíbili darovat 50% svého majetku, někteří 90%, někteří 99%, někteří dokonce 100%.

Je to skutečně překvapivé, 50% majetku je docela dost peněz, když máte miliardy. A tak rychlá odezva? Člověk by čekal, že si to budou chtít trochu rozmyslet, probrat to s manželkou, a tak.

Asi neuškodí, když se na tu záležitost podíváme trochu podrobněji.

Máte-li tu možnost, podívejte se třeba hned na (anglicky vedený) televizní rozhovor Charlieho Rose s Warrenem Buffetem a manželi Gatesovými o tom, jak a proč to celé vzniklo. Rozhovor je dost dlouhý, trvá  53 minut.

Nebudete-li si ho pouštět, také nevadí, upozorníme zde na několik bodů, které jsou pro naše úvahy zvlášť důležité.

Nejprve trochu rozvineme jednu krátkou pasáž z našeho minulého článku.

Co se stalo s lakomým Gatesem

V minulém článku “Vyklenout most přes propast samoty” jsme se zmínili o filantropické tradici amerických magnátů jednajících v souladu s heslem Andrewa Carnegieho: „kdo zemře příliš bohatý, zemře beze cti“.

Vzpomínám si, že jsem někdy v polovině 90. let četl článek o této tradici v časopise The Economist. Vzpomínám si také, že se v tom článku pořádně pustili do Billa Gatese, tehdy nejbohatšího člověka na světě. Psali o něm, že zmíněné tradici dělá ostudu, protože sedí na nevídaném balíku peněz, ze kterého nikomu nedaruje ani vindru.

O něco později Gates všechny překvapil, když věnoval obrovské sumy peněz na několik výzkumných programů a další dobročinné účely. V roce 2000 pak se svou ženou Melindou, s níž se oženil čtyři roky předtím, založil nadaci Billa a Melindy Gatesových, na niž převedl většinu svého majetku. Bill Gates jde ve šlépějích Andrewa Carnegieho i v tom, že věnuje své nejlepší schopnosti tomu, aby prostředky nadace byly vynakládány účelně a přinesly co nejbohatší ovoce. Postupně snižoval množství času věnované Microsoftu a od roku 2008 pro nadaci pracuje “na plný úvazek”.

Další z iniciátorů výzvy, Warren Buffet ohlásil v roce 2006, že 99% svého majetku věnuje na dobročinné účely. Většinu z toho, 83% (zhruba 30 mld. dolarů) věnoval nadaci Billa a Melindy Gatesových.

Ve zmíněném televizním rozhovoru vzpomíná Warren Buffet na proslov Billa Gatese v roce 1999 věnovaný tématu, jak důležité je pro bohaté lidi věnovat se filantropii. Sám dává do souvislosti to, co udělal o 7 let později, právě s Gatesovým projevem a vyjadřuje přesvědčení, že si ten projev pamatují všichni, kteří tehdy byli přítomni.

Manželé Gatesovi pak v rozhovoru vyprávějí, jak těžce ten proslov vznikal. Probírali ho spolu na několika mnohahodinových procházkách, protože Bill si dělal starosti, jak to říct, aby to vůbec někdo vzal vážně.

Určitě věděl proč. Přesvědčení, že je hloupost rozdávat své jmění, je druhým koncem názoru, o němž jsme psali v minulém článku. Snad si vzpomenete na věty:

“… existují lidé, pro které je životně důležitý princip, že od nikoho žádné dary nepotřebují, respektive, že ani žádné dary neexistují. A kteří jsou připraveni tento princip zuřivě bránit.”

O čem ty věty mluví, dále rozvedly i dva komentáře k článku. Všimněte si věty “Nikomu nic nedávej zadarmo, protože tobě taky nikdo nic nedá” v komentáři Pavla Pechánka a odkazu v komentáři Jana Lamsera na to, jak myšlenku daru “dekonstruoval” Jacques Derrida.

Tím jsme v potřebné míře doplnili obrázek z minulého článku a můžeme přejít k otázce, jaké vlastně jsou cíle oné výzvy miliardářům.

Proč to dělají?

Ze zmíněného  televizního  rozhovoru se člověk dozví nejen jak výzva přišla na svět, ale hlavně, co si od ní iniciátoři slibují.

Určitě Vás nepřekvapí, že se nejednalo o okamžitý nápad rozeslat pár set dopisů a čekat, co z toho vzejde.  Ti, kdo to zpunktovali, nejsou žádní začátečníci nebo naivkové. Výzva je výsledkem několika let rozhovorů s lidmi, kteří se filantropické činnosti věnují nebo o něčem takovém uvažují. Zajímavá byla zřejmě i cesta, jak nakonec došli k číslu 50%.

Jeden ze dvou hlavních cílů akce směřuje k boháčům. Výzva je má přimět k tomu, aby se soustředěně zamysleli nad něčím, co možná bylo dosud v pozadí jejich zájmu. Jsou ochotni něco ze svého jmění věnovat? Jistě, řeknou někteří, na charitu dávám slušné částky už dlouho. Dobře, a jste ochotni dát celou polovinu? Nebo víc? Závazně?

V onom televizním rozhovoru všichni tři mluví o tom, jak zajímavé věci se dozvěděli během posledních let při schůzkách a dlouhých společných večeřích s desítkami lidí. Například o určitém zlomu, které takové rozhodnutí obvykle do života přinese. V paměti mi utkvěl moment rozhovoru, kdy Warren Buffet mimoděk zahraje gesto člověka, který lpí na svém majetku.

Mluví také o změnách, které se projevily v rodinách lidí, kteří podobné rozhodnutí absolvovali. O příbězích, které ti lidé vyprávěli. O tom, že často mluvili o svých rodičích.

Něco z toho je možné najít i v uveřejněných textech 40 závazků. Měl jsem čas je jen zběžně prolistovat, ale padla mi do oka historka, kterou ve svém dopise vypráví Peter George Peterson:

Dva slavní spisovatelé Kurt Vonnegut a Joseph Heller se jednou sešli na párty pořádané kterýmsi manažerem velkého zajišťovacího fondu v jeho honosném sídle na Long Islandu. V jednu chvíli se Vonnegut rozhlédl po všem, co je obklopovalo,  a zeptal se Hellera: “Joe, neštve tě, že tenhle chlapík vydělává za den víc, než tobě vynesl prodej tvojí Hlavy-22 po celém světě?”.  Heller se na chvíli zamyslel a odpověděl: “Vlastně ani ne, mám něco, co on nemá.”
“Jak můžeš mít něco, co nemá on?”, ptal se Vonnegut.
“Vím, co znamená dost”, pravil Heller.

Zamrzelo mne, že jsem tuto historku neznal, když jsem před dvěma lety psal článek “Odkud jste často viděli vylézat neštěstí?” Náramně by se tam hodila. Tak jsem si dovolil ji sem aspoň takto dodatečně propašovat.

Druhý hlavní cíl celé akce je směřován k široké veřejnosti. Většina z těch, kteří dosud na výzvu odpověděli, se už dříve rozhodla, že  se svým majetkem takhle naloží (proto tak rychlá odezva!). Manželé Gatesovi s Buffetem je teď jenom přesvědčili, aby své rozhodnutí vyjádřili formou takovéhoto veřejného morálního závazku. Právě proto, aby taková viditelná akce přiměla co nejširší okruh lidí o těchto věcech začít přemýšlet. Aby například mladí lidé, do kterých všichni kolem hustí “Nikomu nic nedávej zadarmo, protože tobě taky nikdo nic nedá”, měli šanci si říct “Snad to přece jen může být i jinak”.

Nevím, k jakým myšlenkám akce “The Giving Pledge” vyprovokuje Vás osobně, navrhuji však, abychom se ještě společně podívali, jak souvisí s rodinou Dlužilových z jednoho satelitního městečka.

Jak Dlužilovi překonali krizi

František Dlužil (jméno je smyšlené) žije se svou rodinou v rozlehlém domě na pěkném místě asi 20 km od Prahy. Donedávna si žili docela bezstarostně, jejich životní úroveň jim mohl kdekdo závidět. Před necelým rokem oba manžele dostihla krize, nečekaně rychle jim téměř současně vyschly  zdroje příjmů a jejich půjčky a hypotéky je začaly pořádně tížit. Už to bylo vidět na chování celé rodiny, jakoby všichni zpopelavěli a zmalátněli, a nedávno to zašlo tak daleko, že přestali včas platit faktury za elektřinu a podobné věci. Už jen čekali, kdy jim něco odpojí, situace vypadala hodně bledě.

Tahle historie má naštěstí happy end. Přede dvěma týdny se jim podařilo krizi překonat. Zaplatili účty, všichni jakoby ožili a odjeli si dát do pořádku pocuchané nervy na pěknou zahraniční dovolenou. Jak to dokázali? To snad není až tak důležité, hlavně, že se z toho dostali.

Jestli Vám to přece jen vrtá hlavou, prozradím Vám to. Franta Dlužil opět dokázal jaký je kadet - podařilo se mu někde sehnat půlmilionovou půjčku. Pravda, v porovnání s jejich závazky to není kdovíjaká částka, nevím také na jaké úroky se uvázal, ale hlavní je, že se z krize dostali, ne?

Ne?

Velká neznámá

Domníváte se, že si předlužená rodina další půjčkou moc nepomohla? Že jenom získali krátký oddech, po němž to může být ještě horší?

A co říkáte stejné historce ve větším provedení? Co říkáte vládám, které odvracejí krizi tím, že si půjčují obrovské částky a jimi sanují a stimulují? Nebo lidem, kteří bledli při představě, že předlužené Řecko zbankrotuje a pár týdnů nato se radostí objímali, protože díky mezinárodní podpoře se Řekům podařilo půjčit si další peníze?

Jsou Vám sympatičtější vlády, které začínají šetřit? Nezacházejí sice tak daleko, aby dluh začaly umořovat, to ne, ale snaží se zadlužovat své země pomalejším tempem než dříve. Úsporná opatření však budou znamenat větší nezaměstnanost, bude méně práce, méně se toho vyrobí. Ani zvýšená regulace bank hospodářství nový elán nevdechne.

Jak to tedy vůbec může dobře dopadnout? Všiml jsem si, že ve všech možných výhledech se objevuje jakási tajemná proměnná, která se skrývá například ve větě “… a během té doby musí samozřejmě dojít k transformaci ekonomiky …”.

Kdo tu transformaci vymyslí a provede? Všechno nasvědčuje tomu, že politici ani ekonomové to asi nebudou. Neprovede to ani žádná slepá “kreativní destrukce”. Spíš se dá čekat, že tu skutečnou práci budou muset vykonat podnikatelé, manažeři, řadoví zaměstnanci, kteří přijdou na to, co dělat jiného a co dělat jinak.

Pokud se takoví lidé najdou. Znáte nějaké? Co zrovna dělají? Jakou pomoc k tomu potřebují?

Problém, který potřebujeme vyřešit, je podle všeho obrovský. Albert Einstein kdysi řekl, že

“žádný problém nemůže být vyřešen na té úrovni uvědomění, na které vznikl”.

Jeho slova platí i pro fyzikální problémy, tím spíše pro ten problém, o němž mluvíme. Vynořuje se hned několik otázek.

• Jak máme změnit “úroveň uvědomění”?
• Není náhodou zásadní problém už v tom, že složky osobnosti, které k tomu budeme potřebovat, ve většině z nás zakrněly, atrofovaly?
• Které složky osobnosti to jsou?
• Jak je můžeme co nejrychleji posílit?

Pojďme se na tyto otázky tady na ANIMA Forbíně v následujících týdnech pozorně a klidně dívat. Budeme se snažit o to, co popisoval velký Sir Isaac Newton:

“Držím předmět svého zkoumání neustále před sebou a čekám až první svítání přejde pomalu, pozvolna do plného a jasného světla.”

Ve kterém směru odhadujete, že by nám mohlo začít svítat? Nacházíte nějaké vodítko v závazkovém hnutí miliardářů?

Na Dlužilovy ani na Řeky se nedívejte

V celé té záležitosti, kterou jsme popisovali, je možná skutečně něco, co by nám mohlo pomoci najít, ve kterém směru svítání čekat.

Rozumějte dobře, neopíráme se o zkratkovité úvahy.

Není například rozumné předpokládat, že by miliardáři věnovali své peníze na to, aby vyplatili z potíží rodiny jako jsou Dlužilovi.

Dovedete si představit, že by se složili a umazali řecký dluh? Inu, mezi naším lidem se sice překvapivě často objevuje jakýsi přezíravý postoj k americkým miliardářům, ale takoví pitomci oni přece jenom nejsou, takovou věc by určitě neudělali.

Že by třeba vypsali obrovskou finanční odměnu pro toho, kdo vymyslí tu potřebnou “transformaci ekonomiky”? Přiznám rovnou, že ani v tomto směru svítání neočekávám.

Já teď jenom velmi jemně naznačím, kterým směrem se budeme příště dívat. Nechci Vás tím příliš ovlivnit, raději přemýšlejte v následujícím týdnu sami, třeba dostanete lepší nápad.

Zde je ta jemná nápověda: v jednom místě zmiňovaného televizního rozhovoru  Bill Gates mluví o současném pobídkovém systému, který lidem s mimořádnými výsledky umožňuje přijít k opravdu velkým penězům - to je podle něho velmi dobrá věc. Tento systém ovšem přispívá k tomu, že rozdíl mezi tím, co mají bohatí a chudí se neustále zvětšuje. A to podle Billa Gatese věc je zlá …

Zpět na úvodní stránku

Jak důležité jsou dary ve Vašem životě? Souhlasíte s tím, že darovat je jako “vyklenout most přes propast samoty”?

Dovolili byste si parafrázovat jiný známý citát a tvrdit, že kultura ve vaší firmě “nevzniká z držení věcí, nýbrž z daru”?

Nebo se domníváte, že to, co se nazývá darem, je vždy jenom maskovanou transakcí “něco za něco”?

O tom je tento článek.

Zkušenost z šachové karavany

V květnu minulého roku jsme zde na ANIMA Forbíně v článku “Přijďte na jiné myšlenky než ty finanční a prasečí”  ohlásili záměr uspořádat kurz šachu pro manažery zaměřený zejména na to, co umění hrát šachy dává manažerům.

Záměr se povedl, na cestu se vydala více než dvacetičlenná “šachová karavana”, v níž jste vedle naprostých začátečníků mohli najít i šachistu I. výkonnostní třidy. Větší část karavany koncem června dorazila do cíle a zdá se, že jsme si všichni přišli na své.

Členové karavany museli dodržovat “zákony karavany”, ale účast byla zadarmo.  A právě to mi přineslo dvě zajímavé zkušenosti.

1. V několika případech jsem zaznamenal projevy opatrnosti: kde je skrytý háček? Kdy a co se nakonec bude platit? Není to něco na způsob té výstavy, kde byl sice vstup zdarma ale u východu vymáhali “výstupné”? A nebude to ztráta času? Když je to zadarmo, nebude to bezcenné?
2. Při přípravě mě samotného překvapilo, kolik kvalitních věcí je na internetu zadarmo. Instruktážní videa jsme vytvářeli pomocí softwaru, který je zadarmo, zveřejňovali jsme je na YouTube, to je také zadarmo, internetové stránky karavany, software pro dotazníkové akce, šachové simulátory, databáze - všechno zadarmo. Udělalo to pořádný dojem i na některé z účastníků. U každé z těch položek se nabízela otázka - jak to, že je to zadarmo? A odpovědi se případ od případu lišily.

Zjistil jsem, že téma “věcí, které jsou zadarmo”, je nejen zajímavé, ale i nesmírně důležité.

Zadarmo ani kuře nehrabe

Setkal jsem se s lidmi, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že vlastně žádné dary neexistují. Nic není zadarmo. I to, co se tváří jako dar, je transakcí - ten, kdo dává, za to očekává nějakou odměnu.

Například dárkový revanšismus, pěstovaný zejména na venkově. Pošleme vám něco z naší zabíjačky, ale očekáváme, že až budete zabíjet vy, pošlete zase vy nám. Díky tomu se člověk i v dobách, kdy nebyly ledničky, častěji dostal k čerstvému masu. V některých afrických kmenech prý dodnes fungují podobné, mnohem propracovanější systémy darů, provázející celý život člověka. Ovšem běda tomu, kdo by pravidla reciprocity nerespektoval.

Nakonec reciprocitu vyžaduje i známá věta: “Ale teď už rozhodně musíte přijít na návštěvu vy k nám - my už jsme se vás tolikrát naotravovali a vy nás ještě ani jednou”.

Přesvědčení, že dary neexistují, se někdy vyjadřuje rčením, kterého používají Američané:  “There’s no such thing as a free lunch” (Neexistuje nic jako oběd zadarmo). Skrývá v sobě vzpomínku na dobu, kdy v amerických barech nabízeli k nápojům “obědy zdarma”. Campbell McConnell toto rčení dokonce nazval  “jádrem ekonomie”.

Je to velmi užitečné rčení. Zvyšuje naši vnímavost k nejrůznějším formám podplácení a uplácení, vede nás k přemýšlení, kudy ten, kdo něco dává zdarma (jako ty obědy v barech), to hodlá dostat zpět.

To pravidlo má ale výjimky. Věřím, že i Vy si vzpomenete na tisíce výjimek. Na tisíce obědů, které jste jako dítě dostal(a) zadarmo od své maminky.

Někdo Vám možná namítne, že ani ty maminky to nedělají zadarmo. Tím se pomalu blížíme k důležitému bodu.

Zdá se, že skutečně existují matky, které i vůči svým dětem vyznávají princip “něco za něco”. Psychologové píší o sebevraždách dětí, zejména dívek, jejichž matky říkaly: “Když se budeš dobře učit, maminka tě bude mít ráda, když se budeš učit špatně, maminka tě mít ráda nebude”. A myslely to vážně.

“Avšak i když Vaše maminka taková nebyla”, namítnou Vám někteří, “zadarmo to nebylo”. A začnou před Vámi rozvíjet teorie, že rodiče takové věci dělají proto, aby se o ně ve stáří děti postaraly, že jejich odměnou je krásný pocit z ukojení rodičovských pudů, apod.

A teď jsme se dostali ke klíčovému bodu. Nejspíš ten člověk, který Vám tohle říká, se s Vámi kvůli tomu nebude hádat. Takové věci někde četl, rád je říká, protože znějí téměř vědecky, ale úplně tomu sám nevěří a vědu z toho dělat nebude.

Můžete ovšem narazit na člověka, pro kterého je to principiální otázkou.

S odhodláním pohraničníka

Ještě jako středoškolák jsem strávil dva týdny v nemocnici. Na osmilůžkovém pokoji. Byl jsem na pokoji zdaleka nejmladší, chodící pacient, a tak jsem někdy posloužil těm, kteří byli ve špatném stavu, když měli problém a sestra si dávala na čas. Pak tam najednou přivezli člověka s infarktem. Byl to zjevně na tu dobu bohatý člověk. Za pár hodin dorazili jeho rodinní příslušníci, začali rozdávat dárky sestrám, asi i doktorům a za několik dní ho přeložili na menší pokoj. Než se tak stalo, posloužil jsem několikrát i jemu.  Říkal mi, že se mi bude revanžovat. Jenom jsem se zasmál a mávnul jsem rukou. Jeho reakce mě překvapila. Do očí mu vstoupila jakási zuřivost a opakoval, že se mi bude revanžovat.

To bylo poprvé, když jsem zjistil, že existují lidé, pro které je životně důležitý princip, že od nikoho žádné dary nepotřebují, respektive, že ani žádné dary neexistují. A kteří jsou připraveni tento princip zuřivě bránit.

Je to něco podobného, jako můžete pozorovat, když někdo používá  nadávku “pravdoláskaři”. Tato novodobá a ve světě asi ojedinělá nadávka  se objevila nedlouho poté, co Václav Havel pronesl: “Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.” Nenávistný tón, který tu nadávku často provází, naznačuje, že nadávající by utrpěl životní prohru, kdyby ta Havlova věta měla platit.

Obojí to připomíná odhodlání severokorejského pohraničníka, který hájí hranice země, kde se žije nejlépe na světě, a zastřelí každého, kdo by odtud chtěl utéci.

Kam my můžeme utéci před principem, že nic není zadarmo?

Civilizace založená na daru

Oproti představě, že nic není zadarmo, stojí představa světa, kde dar je v základech civilizace. Začněme dvěma citáty zmíněnými v úvodu, které pocházejí z Exupéryho Citadely, kterou jsme se, jak asi víte, letos dost zabývali:

A darovat, to znamená, jako bys vyklenul most přes propast samoty. (Kap. XL)

Během těch dlouhých procházek jsem pochopil, že kultura mé říše naprosto nespočívá v hodnotě potravy, ale v požadavcích a horoucnosti práce. Nevzniká z držení věcí, nýbrž z daru. (Kap. VI).

V takovém světě maminky dávají dětem obědy opravdu zadarmo, protože koneckonců

“být milován není nikdy něco ‘zaslouženého’, ale je to vždycky dar”. (Benedikt XVI).

Je to také svět, kde můžeme potkat pozoruhodný spolek chlapíků řídících se zásadou

“kdo zemře příliš bohatý, zemře beze cti”.

Od koho zásada pochází? Už ve věku 33 let si ji v memorandu, které adresoval sám sobě, napsal Andrew Carnegie. Muž který se z nuzných poměrů vypracoval na jednoho z nejbohatších lidí v Americe, když vybudoval své “ocelářské imperium”. Člověk, který “se dokázal obklopit lidmi chytřejšími, než byl on sám”, jak si nechal napsat na náhrobek. Podle zmíněné zásady strávil posledních 18 let svého života tím, že své obrovské jmění utratil “na dobročinné účely”. Všimněte si, nerozházel, ale použil se vší svou finanční opatrností a prozíravostí.

Díky tomu má New York svou Carnegie Hall, Pittsburg svou Carnegie - Mellon University a všichni Američané svou proslulou síť veřejných knihoven.

Carnegiho zásadou se řídila a řídí dlouhá řada následovníků. V poslední době tou cestou kráčejí např. Bill Gates nebo Warren Buffet.

“No jo”, řekne náš odpůrce, “však oni to zadarmo nedělají - práce pro druhé má pro ně tak velkou hodnotu …”, atd. atd.

Tady asi argumentace nepomůže. Co takhle zkusit cestu, kterou zvolil rabín Levi Izák v příběhu zaznamenaném Martinem Buberem.

SNAD

Podle Buberova vyprávění navštívil rabína Leviho Izáka “jeden osvícenec, velmi učený pán”, který měl ve zvyku s věřícími diskutovat a vyvracet jim jejich zpátečnické názory. Když vešel do rabínova pokoje, spatřil ho, jak v zamyšlení přechází po pokoji, v ruce držel knihu.

Příchozího si dlouho vůbec nevšímal, nakonec se na něho zběžně podíval a řekl: “Snad je to přece jen pravda”. Byl to tak působivý pohled, že se osvícenci chvěla kolena a jen těžko sbíral síly k hovoru. Rabín mu nakonec řekl: “Můj synu, velcí učitelé Thory, s nimiž jsi se přel, k tobě hovořili nadarmo. Ty ses tomu cestou od nich smál. Nemohou ti postavit Boha a jeho království na stůl, ale ani já ne. Ale věz můj synu, snad je to přece jen pravda.”

Osvícenec hledal síly k polemice, ale to strašné SNAD, které mu znělo v uších, zlomilo jeho odpor.

Ani Vy ani já asi nemůžeme nikomu, kdo tvrdošíjně hájí, že nic není zadarmo, postavit skutečnost daru “na stůl”. Možná se můžeme přidržet příkladu moudrého rabína a říci mu: “Snad je přece jenom pravda, že i Ty jsi schopen dar přijmout a dar dát. A vyklenout most přes propast samoty.”

Zpět na úvodní stránku

Co by teprve říkal, kdyby věděl o firmách, které na 2 - 3 měsíce upadají do jakéhosi letního polospánku. Udržují základní provoz, ale do ničeho nového se nechtějí pouštět. Tento způsob léta je v době hospodářského útlumu skutečně poněkud nešťastným.

Chcete to letos zkusit trochu jinak?

Jiná dovolená? Jiné léto?

Narazil jsem v poslední době na několik lidí, kteří se chystají trávit dovolenou jinak než v předchozích letech. Většinou se hodlají držet blíže domova, než mívali ve zvyku. Jedni chtějí ušetřit,  jiné před několika měsíci nepříjemně zdržel v zahraničí islandský sopečný popel a říkají si: “Co kdyby během prázdnin bouchla i ta Katla.”

Tipy, kam se vypravit, od nás nečekejte, navíc už to stejně asi máte naplánované.

Máme však pro Vás tip pro letní týdny, kdy už (nebo ještě)  na dovolené nebudete a budete přikováni na své pracoviště. Nebudete moci vytáhnout paty, protože mnoho lidí bude chybět kvůli dovolené.

Co kdybyste ty týdny využili a během nich se čas od času dali na hodinku dohromady s manažery, třeba i z jiných firem, a společně promýšleli, co dělat v náročných měsících a letech, které nás podle všeho čekají?

Dobře, řeknete, ale jak to udělat, když nebudu moci vytáhnout paty a oni asi také ne? O tom právě je náš nápad.

Podoba setkání

Nabízíme Vám možnost zúčastňovat se během letních měsíců virtuálních, zhruba jednohodinových setkání s dalšími manažery. Setkání budeme moderovat z naší firmy ANIMA Praha a my také připravíme materiály, nad nimiž budeme diskutovat.

Jak to celé bude fungovat a jaké nevšední možnosti komunikace to bude nabízet, to se dozvíte na zkušebním zhruba 15 - 30 minutovém virtuálním setkání, kterého se můžete zúčastnit v nejbližších dnech. Na nich také probereme, jaká témata Vás zajímají nejvíce, i jak často a kdy se během léta virtuálně setkávat. Teprve podle toho, jak se Vám přípravná schůzka bude zamlouvat, se rozhodnete, zda budete mít zájem i o  setkání během července a srpna.

Kolik Vás to bude stát?

Vás? Pro Vás je to samozřejmě zadarmo!

Co potřebujete udělat, chcete-li se virtuálního přípravného setkání účastnit?

1. Potřebujete být v tu dobu s počítačem připojeni na internet a mít možnost poslouchat, co Vám budeme říkat. To znamená poslouchat přes sluchátka, jsou-li s Vámi v místnosti lidé, které by to mohlo rušit.
2. Poslat mi e-mail na adresu michal@anima.cz, v němž uvedete, které z uvedených tří termínů přípravné virtuální schůzky:
   a) čtvrtek 24. 6. od 16 hod.
   b) pátek 25. 6. od 14 hod.
   c) úterý 29. 6. od 16 hod.
   se Vám hodí (uveďte i více možností. můžete-li).

Až se Vás pak zima zeptá,

“cos dělal(a) v létě”,

třeba i Vy odpovíte

“tentokrát jsem opravdu nezahálel(a) - v kruhu dalších přemýšlivých lidí jsem si rozmyslel(a) pár opravdu důležitých věcí”.

Zpět na úvodní stránku

To jsem slyšel na vlastní uši počátkem 90. let v době svého působení na  Úřadu vlády. Paní (tehdy už ne soudružka), která to řekla, se snažila ukazovat, že není žádná “stará struktura”, ale ví, co nová doba požaduje. Občas při tom lehce klopýtla, jako teď, když  z know-how udělala hounou.

Know-how nebo know-that?

Po slovech té paní na Úřadu vlády přeběhl po tvářích několika přítomných úsměv. Asi si v duchu řekli: “Tak to máme v dobrých rukou. Zrovna ty, holka, tomu hounou rozumíš!”

Od té doby uplynulo skoro dvacet let, ale možná jste zaznamenali, jak často se výraz “know-how” chybně používá. Lidé si ho sice nepletou s “hounou”, ale mluví o “know-how” tam, kde je na místě mluvit o “know-that”.

Jaký je v tom rozdíl?

Získáte-li nové know-that, učíte se o něčem.  Naučíte se spoustu nových věcí - například informace o hře na housle. Naproti tomu získáváte-li nové know-how, učíte se být někým. Například se učíte být houslistou.

Získat nové know-that je dnes tak jednoduché, jak nikdy v minulosti. Nemusíte se ani zvednout od počítače a z internetu získáte k jakémukoli tématu tolik nových informací, až se Vám z toho bude motat hlava. S přenosem know-how to ovšem mívá málo společného.

Know-that je o informacích, know-how je o identitě lidí, o tom, čím se stávají.

Může se tedy stát, a bohužel to je docela časté, že firma investuje čas i peníze do velkého nárůstu know-that, zatímco know-how ve firmě klesá.

Pro získávání know-how ve většině oborů hraje získávání informací spíše podružnou roli. Důležitější bývá kontakt se znalci, s lidmi, kteří tu věc umějí.

Co ještě je důležité?

Chtěla bych Vám moc poděkovat

Na konci minulé ANIMA Instruktáže “Řízené přemýšlení” se jedna z účastnic, mladá inženýrka, při odchodu zastavila a spustila: “Chtěla bych Vám moc poděkovat …” Ne každý umí poděkovat, ta mladá dáma to uměla - byla konkrétní, “napálila mi díky mezi oči”, prostě poděkování, jak má být. Však mě také zahřálo.

O co šlo? Porozuměl jsem, že studuje další vysokou školu a při studiu začala používat jeden z nástrojů, se kterým se seznámila během naší instruktáže o umění prezentovat. Díky tomu teď při přípravě písemných prací postupuje mnohem rychleji, s velkou vervou a výbornými výsledky.
Nástroj v tomto případě zřejmě padl do připravených rukou.

Právě ovládání nástrojů bývá další nezbytnou komponentou získávání know-how. K získání rozsáhlého know-that o hře na housle možná vůbec nemusíte housle  vzít do rukou. Na druhé straně, jestliže Vám někdo bude tvrdit, že získal know-how a stal se houslistou a přitom nikdy housle v rukou nedržel - nevěřte mu.

Pozvání

Bloky ANIMA Instruktáží v posledních třech kvartálech měly v podtitulu “Ovládněte nástroje – zocelujte svůj charakter”. Poslední instruktáž v tomto čtvrtletí “Jak ve firmě předávat know-how”, která bude 10. června 2010 od 13 hod., je v tomto směru přirozeným  vyvrcholením. Bude o tom, kdo jste Vy i lidé ve Vaší firmě, čím a jak se můžete stát, jaké nástroje Vám v tom pomohou.

Klikněte zde, dozvíte se víc a na instruktáž se můžete přihlásit.

Zpět na úvodní stránku

K čemu jsou schůze dobré?

Možná zastáváte názor, že schůze nejsou dobré k ničemu. Snadno najdete  citáty slavných lidí, kteří Váš názor podpoří. Například Peteru Druckerovi se připisuje výrok: “Schůze jsou symptomem špatné organizace. Čím méně schůzí, tím lépe.” Thomas Sowell byl ještě drsnější: “Nejméně produktivní lidé jsou zpravidla ti, kteří nejvíc stojí o schůzování”.

Citáty ve prospěch schůzí také najdete, ale je jich jako šafránu. Například Jack Welch v době, kdy vedl General Electric, si pochvaloval, že schůze vedení jejich firmy jsou “intelektuálními orgiemi”. Mluví Vám z duše? Dají se jeho slova napasovat na  poslední schůzi, které jste se zúčastnil(a)? Byly to orgie? A opravdu byly intelektuální?

Špatných schůzí je spousta. O to se tu nechceme přít. Jsou ale i nějaké užitečné schůze?

Možná připustíte, že by to mohly být porady svolané k tomu, aby se vyřešil nějaký problém. Odsuňme je stranou. Jimi se budeme zabývat 27. května 2010 na ANIMA Instruktáži  nazvané “Řizené přemýšlení”.

Pojďte se teď podívat na ty zvlášť opovrhované schůze, na něž ukazuje název naší nejbližší instruktáže: “Pravidelné porady”. Hodně je jich špatných. To ovšem není argument proti nim. Hodně hub, možná většina, není k jídlu, nebo jsou dokonce jedovaté. To ovšem není argument proti žampionům.

Z různých rostlin, a je jich snad přes čtvrt miliardy druhů, je jich hodně nejedlých či jedovatých a jen asi dvacet vyšlechtěných druhů poskytuje 90% potravy lidstva.

Jsou i pravidelné porady, které se vyplatí šlechtit? Zkušenost ukazuje, že ano. A co přinášejí? Je toho víc, ale v první řadě pomáhají vtisknout smysl tomu, čím se zabývají lidé, kteří se na nich pravidelně scházejí.  Zesiluje se při nich to, co Antoine de Saint-Exupéry nazýval “tíhnutí”.

Co ukazují Vaše zkušenosti se schůzemi?

Schůze, porady, gremiálky, …

Když jsem před více než deseti lety začal dávat dohromady první  verzi instruktáže o poradách, udělal jsem si přehled o schůzích, kterých jsem se ve svém životě zúčastnil, nebo které jsem vedl. Byl to hodně pestrý přehled.

Důkladně jsem poznal schůze kateder, porady kolegia děkana, vědecké rady. Zažil jsem pověstné gremiálky ve Strakově akademii, získal jsem představu o tom, jak se připravují a vypadají schůze vlády. Později jsem zažil “stáf mítingy” v “pražském ofisu” americké firmy, ale hlavně jsem se nakonec jako konzultant nachomýtl ke stovkám schůzí a porad v různých firmách.

Zažil jsem spousty pravidelných porad projektových týmů. Mohl jsem srovnávat výkon projektového vedoucího, který předtím pracoval na ministerstvu, s výkonem projektového manažera, který předtím velel britské fregatě (a věřte nebo ne, ten první byl lepší!).

Rekapitulace mých zkušeností se schůzemi nepůsobila tak strašně, jak jsem očekával. Zažil jsem sice spoustu ubohých porad, na jejichž konci lidé vstávali od stolu se slovy: “Tak a zpátky do práce.” Zažil jsem však i porady, které mi hodně daly.

Možná za ten překvapivě příznivý dojem mohu poděkovat i svým rodičům, díky nimž jsem nikdy nebyl ani v Pionýru a bylo pak pro mě lehčí nevlézt do organizací, kam odrostlí pionýři někdy z nerozumu vlezli. Patrně jsem tak unikl zakletí  některých svých vrstevníků, kteří ještě dnes při slovu “schůze” vidí rudě.

Co jsem si z toho nakonec vybral? To, co jsem naznačil už v úvodu. K vedení opravdu kvalitních porad jsou třeba tytéž schopnosti, které tvoří základ úspěšné manažerské kariéry: schopnost rozvinout myšlenkový potenciál spolupracovníků, schopnost zvládat, motivovat lidi a rozhoupat je k efektivní činnosti. Popravdě řečeno, vzpomněl jsem si i na docela dobré manažery, jejichž porady nestály za moc. Své slabší stránky dokázali kompenzovat jinak. Jako tenista, který obíhá bekhend.

Nejvýraznější dojem na mě udělalo pozorování, jak schopnost vést schůze upevňuje  přirozenou autoritu manažera.

To bylo před deseti lety. Při přípravě aktuální verze pro letošní seriál jsme dosavadní verzi výrazně modifikovali. Jaké změny můžete očekávat?

Tíhnutí a sklizeň

Beze změny zůstane jen případová studie o tom, jak Vladimír Vlach připravuje svou pravidelnou poradu, a všechno, co je třeba, abyste tu studii úspěšně absolvovali.

Zvýšenou pozornost tentokrát budeme věnovat zmíněnému “tíhnutí” a pořádně rozvineme jedno téma, kterému jsme zatím pokaždé věnovali jen 5 - 10 minut. Podívejte se na tento útržek a papíru a asi uhodnete, o co se jedná.

Ano budeme se věnovat umění schůze zapisovat. Bylo vždy důležité, teď je důležité dvojnásob. Proč?

V lednové instruktáži “Co se zahradou času Vašeho i cizího?” jsme pracovali s představou, že hodina schůze je časový záhon,  který má všem účastníkům schůze přinést co nejlepší úrodu.

Má-li tam něco pořádného vyrůst, je třeba příprava. Bez ní to prostě nejde. Představte si rodinu, kde se všichni pravidelně scházejí u nedělního oběda. Příliš je to nestmelí, pokud si zvyknou se scházet, aniž by někdo připravil jídlo. (Tento příměr docela funguje i v dalších směrech: představte si například, jak by se to vyvíjelo, kdyby začali operativně měnit termíny - “nedělní oběd se tentokrát překládá na středu od 8:30″.)

Pořádný zápis rozhoduje, kolik se podaří sklidit z toho, co se na záhonku schůze urodí, a kolik toho zůstane nazmar. Rozhodli jsme se tomuto tématu více věnovat ze dvou důvodů:

• je teď doba, kdy se více šetří, a spokojit se furiantsky s tím, co si lidé ze schůze odnesou ve svých hlavách nebo zápiscích, je hodně velké plýtvání, jak se sami přesvědčíte, začnete-li si toho všímat,
• zjistili jsme, že umění zapisovat schůze se obecně věnuje nedostatečná pozornost. Nejen rozhodnutí, kdo bude zapisovat, ale i tomu, jak se na to má připravit, jaké nástroje použít a jakými fázemi má zápis ideálně projít.

Ilustrujme aspoň kousek z toho na příkladu útržku papíru, který vidíte nahoře. Je to útržek ze záznamu průběhu schůze. Rozvrhnout si papír tak, aby bylo vlevo místo na iniciály těch, kdo v určitou chvíli mluví a vpravo na iniciály těch, kdo v danou  chvíli vyfasovali úkol, to není žádná věda. Podobně není obtížné pochopit, proč tam má být vyhrazené místo na šipky a podobné malůvky. Obtížnější už bývá natrénovat, jaký styl mají mít ty věcné poznámky na jednotlivých řádcích.

Jestliže jste to zkusili, nejspíš Vás zapisující po schůzi upozornil(a), že má-li to dělat dobře, potřebuje vidět do obličeje lidem, kteří mluví. Mám pravdu? Zjistili jste to?

Na útržku vidíme kousek záznamu porady. Takový záznam má velkou hodnotu, ale jen několik hodin, během kterých je z něho třeba vytvořit “konzervu”, která už vypadá hodně jinak. Jestliže “konzervu” nevytvoříte, hodnota záznamu prudce klesá. Co bude další krok po “konzervování”? Víte?

Známé rčení “Nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit kupovat levné věci” má svou analogii i pro porady. Jakmile firma potřebuje šetřit, nemůže zdárně fungovat bez pořádně připravených a důkladně vytěžených pravidelných porad.

Chcete-li se o tom dozvědět víc, klikněte zde a přihlaste se na instruktáž “Pravidelné porady”, která je ve čtvrtek 13. května 2010 od 13:00 do 17:00. Je tam ještě několik míst volných. Přijdete si na své. Mezi přihlášenými už jsme zaznamenali několik manažerů, kteří rozhodně nejsou žádná “mejdla”.

Zpět na úvodní stránku

Asi už jste vícekrát v životě slyšeli větu z inauguračního projevu Johna F. Kennedyho:

“Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země. Ptejte se, co můžete udělat pro svou zemi.”

Prezident Kennedy byl vynikající řečník. O to větší váhu mají jeho slova o tom,  co Winston Churchill dokázal během 2. světové války:

“Zmobilizoval anglický jazyk a poslal ho do bitvy.”

Bitva Churchillova, bitvy Vaše

Churchill dobře věděl, jak důležitá to je bitva:

“To, co generál Weyland nazýval bitva o Francii skončilo. Začíná bitva o Británii. Na této bitvě závisí, jestli přežije křesťanská civilizace.” (projev z 18. 6. 1940)

Věděl také, že to bude strašlivá bitva:

“Veškerá zuřivost a moc nepřítele se musí co nevidět obrátit proti nám. Hitler ví, že nás na tomto ostrově musí zlomit nebo prohraje válku.”  (z téhož projevu)

Tak hrozná zkouška Vás snad nečeká. Ale možná i Vy potřebujete zmobilizovat jazyk ve službách své firmy nebo nějaké věci, která je Vám drahá. Možná právě mobilizace tohoto nástroje vychýlí vítězství na Vaši stranu.

Jak to udělat?

Figury a jiné nástroje

Předpokládám, že se většina z vás nechystá psát literární díla. Co ale potřebujete umět, je dokázat si vyhrát s jednou nebo několika větami ve vaší prezentaci, proslovu nebo textu určeném zákazníkům nebo spolupracovníkům.

Potřebujete umět vytvořit větu, kterou si lidé zapamatují, která v ideálním případě začne žít samostatným životem. Může to být hlavní sdělení Vaší prezentace nebo třeba vize firmy. Neslané nemastné věty nedokáží nic, leda vyvolat nechuť.

Jak začít? Dopřejte si komfort letmého startu a přijďte příští čtvrtek  29. dubna 2010 na ANIMA Instruktáž  “Prezentační nástroje a dovednosti”.

Možná víte, že už delší dobu máme v repertoáru dvě instruktáže věnované umění prezentovat - jedna se zabývá strukturou prezentace, druhá “technologickou linkou” přípravy prezentace.

Nyní tedy přicházíme s třetí instruktáží zaměřenou na nástroje, které velmi  rozhodují o tom, jaký výsledek nakonec bude Váš proslov nebo Vaše prezentace mít.

Budeme se v ní zabývat moderními softwarovými nástroji, ale i nástroji známými několik tisíciletí - řečnickými figurami. Sami si jich několik vyzkoušíte. Mají většinou řecká a latinská jména, která hned zapomenete. Důležité je, že zjistíte, jak Vám pomohou jazyk zmobilizovat (jako pomáhaly i Winstonu Churchillovi).

Třeba taková figura “dirimens copulatio”. Skládá se ze dvou tvrzení, z nichž druhé vyvažuje nebo upřesňuje to první. Určitě jednu její podobu znáte z reklam:

“Tento týden v našem obchodě nabízíme všechno zboží s 10% slevou. A TO NENÍ VŠECHNO: účtenky budou slosovány a jeden ze zákazníků vyhraje dovolenou pro dvě osoby v Chorvatsku.”

Možná už svůj příští proslov budete koncipovat tak, že v klíčovém momentu zazní elektrizující slova: A TO NENÍ VŠECHNO …

Ovšem mezi námi - bude v tomhle případě “dirimens copulatio” ta správná figura?  Nespravil by to obyčejný asyndeton navazující na kvalitně provedený polysyndeton? Poslyšte, víte co? - klikněte zde, přihlašte se a uvidíte.

Zpět na úvodní stránku

Odhodlání, které se poněkud protáhlo

Loni v srpnu jsme zde na ANIMA Forbíně napsali, že celý podzim hodláme věnovat článkům, které Vám pomohou “zabudovat prozíravost do popisu Vaší práce”. Nakonec se to trochu protáhlo - vznikl z toho dvanáctidílný seriál a jeho poslední díl Vám přinášíme až teď na jaře.

Seriálem Vás provázel graf s 12 paprsky (který si můžete zobrazit nebo vytisknout, když kliknete zde). V každém článku jsme položili otázku a podle toho, jak jste si na ni odpověděli, jste mohli umístit bod na jeden z paprsků grafu. Tím postupně vznikal jakýsi profil, který Vám pomůže zjistit na co vsadit nebo si naopak dát pozor, chcete-li si vytvořit jednoduchý nástroj “pro navigaci v obtížných dobách”.

Chcete-li si v tom zjednat pořádek, zde máte soupis všech článků seriálu (číslo položky se shoduje s číslem otázky, jak se objevuje v grafu):

1. “Osvědčená metoda jak překonat skleslost a dostat se ze šlamastiky“
2. “Zvyk, který zachraňuje životy lidem i firmám“
3. “Lekce 3: Stály báby u silnice, divily se převelice“
4. “No prosím, má Nobelovku a nic neumí!“
5. “Nadváha prodlužuje život, zjistili vědci?“
6. “Jste manažer(ka) s velkými kukadly?“
7. “Lekce 7: Spirála úspěchu nebo tobogan smrti?“
8. “Hloupý bankéř, chytrý bankéř. Kterému se podobáte Vy?“
9. Otázce č. 9 se věnuje tento článek
10. “Co by Vám nemělo vyletět z firemního kolotoče“
11. “Co se nedá věřit se nedá břídit! Je to heslo břídilů?“
12. “Lekce 11: Mluvíte sprostě? Proč ano? Proč ne?“

Vytvořit správné napětí

Na závěr jsme si nechali lekci, která je snadná na pochopení.

Chcete-li dosáhnout nějaké podstatné změny, jak překonáte počáteční setrvačnost, která Vám brání hnout se z místa?

Potřebujete vyvolat “tvůrčí napětí” mezi dvěma póly:

• aspirací - jasnou představou, kam se chcete dostat a
• realitou - pravdivým viděním toho, kde skutečně jste.

Na co je třeba si dát pozor:

• musí to být přiměřené napětí - jestliže je příliš malé, “kola se neroztočí”, jestliže je příliš velké, “pružina praskne” a změna se také neuskuteční;
• aspiraci je třeba pevně ukotvit - časté podoby neukotvených aspirací najdeme u lidí, kteří oscilují mezi vysokým a nízkým očekáváním (a obvykle osciluje i jejich představa, jak na tom opravdu jsou) nebo u lidí, kteří jsou soudci sami sebe a jejich standardy erodují, aniž jsou si toho vědomi.

Teprve správně nastavené “tvůrčí napětí” dává předpoklady, abyste se hnuli z místa.

Dává předpoklady, ne jistotu - to můžete vidět i v těchto dnech. Stačí, že Island (v rozporu s kjótským protokolem, který podepsal v roce 2002) začal vypouštět do ovzduší obrovské množství zplodin ze své neodsířené sopky a Vy teď třeba sedíte na letišti se správně nastaveným tvůrčím napětím a stejně se z místa nepohnete.

Jak tedy vypadá Vaše odpověď na otázku “Snažíte se optimálně nastavit napětí mezi cílem a skutečností?” Vyneste podle toho bod na 9. paprsek Vašeho grafu a máte-li vyneseny i ostatní body, zamyslete se nad tím, co vykreslený profil říká. Chcete-li znát i náš názor, můžete využít přiloženého dotazníku.

Budeme Vám vděčni za krátkou odpověď i v případě, že jste si graf nevykreslovali, pouze jste si přečetli některé články právě skončené série. Dotazník se Vám otevře, když kliknete zde.

V srpnu jsme dotazníkem sondovali zájem ještě o jedno téma, které vybočuje z právě skončeného seriálu. Téma znělo “Věci, které jsou zadarmo” a dotazník ukázal, že je o téma zájem. Nezapomněli jsme na to a budeme se mu brzy věnovat.

Zpět na úvodní stránku

“Byla to blondýna. Ale taková blondýna, že by kvůli ní biskup vykopl díru do kostelního okna.”

Pochází z detektivního románu “Sbohem buď, lásko má” od Raymonda Chandlera. Právě k panu spisovateli se tentokrát vypravíme pro rozumy k otázce, jak proniknout do toho, co se kolem nás děje.

Porozumět, co se děje

Instruktáž “Porozumět, co se děje” jsme v uplynulých měsících opakovali dvakrát. V jejím závěru jsme účastníkům do rukou vložili nesmírně užitečný nástroj - “přikládání” sedmi základních zápletek na to, co se v jejich životě nebo firmě děje.

Už v závěru instruktáže se myslím všem účastníkům podařilo zahlédnout, jak se za pomoci tohoto nástroje začínají rozplétat příběhy, které prožívají, a někteří snad i zahlédli, jak jim to může pomoci k zajímavějšímu životu.

Nástroj je to opravdu nesmírně užitečný, ale je také těžké s ním začít pravidelně pracovat. Na pomoc těm, kteří potřebují nový impuls, přichází tento článek.

Možná k Vám promluví, i když jste se uvedené instruktáže neúčastnil(a). Možná totiž máte zkušenost s metodou, která psaní příběhů používá při obchodním plánování. Nebo Vám už možná někdy vrtalo hlavou, že na život je užitečnější se dívat ne z hlediska toho, co máme, co jsme získali, ale z hlediska toho, kdo jsme - jaký příběh svým životem píšeme.

V každém z těch případů Vám může být užitečné se chvilku zamyslet nad tím, co Raymond Chandler napsal.

Život podle Phila Marlowa

Milovníci románů Raymonda Chandlera dokáží zpaměti citovat spoustu hlášek podobných té, kterou jsme uvedli na začátku článku. Dokonce z nich byla sestavena celá knížka - “Phil Marlowe’s Guide to Life” (v českém vydání “Život podle Phila Marlowa”) a také český film “Mazaný Filip” je na nich postaven.

To je přitažlivý, zábavný povrch jeho knížek. Při vší úctě pochybuji, že se Vám něco  takového bude dařit při zachycování Vašeho příběhu. Asi se o to ani nebudete snažit a nebudete na to mít čas.

Vaší pozornosti by však rozhodně nemělo ujít, co se v Chandlerových knížkách objevuje na hlubší úrovni a co vyjádřil v závěru své slavné eseje “The Simple Art of Murder” (Jednoduché umění vraždy). V ní vyjadřuje svůj názor, jak se mají psát detektivní příběhy.  Je to klíč k tomu, co sám napsal, a může to být dobrou inspirací pro psaní Vašich životních nebo firemních příběhů.

Není to vlastně zase nic tak převratného, věděli to moudří lidé i před ním. Podívejme se nejprve, v jaké podobě se ta myšlenka objevuje například  u G. K. Chestertona.

Věčné pohádky versus jepičí romány

V Chestertonově Ortodoxii se můžete dočíst:

“Proto také moderní romány umírají tak rychle a proto staré pohádky trvají věčně. Ve starých pohádkách je hrdinou normální chlapec a překvapivá jsou jeho dobrodružství. Překvapují ho, protože je normální. Avšak v moderním psychologickém románu je hrdina nenormální, střed není uprostřed. Proto se ho ani nejdivočejší dobrodružství přiměřeně nedotýkají a kniha je monotónní. Můžete vytvořit příběh hrdiny mezi draky, ale ne draka mezi draky. Pohádka pojednává o tom, co duševně zdravý člověk udělá v nenormálním světě. Dnešní střídmý realistický román probírá, co naprostý šílenec udělá ve fádním světě.”

To je klíč: svět versus protagonista. Podívejme se tedy, v jakém světě působí Chandlerův protagonista.

Svět v jediné větě

Chandler ve své eseji rekapituluje, co se v oboru detektivek událo, i podivné scenérie, do nichž jsou mnohé příběhy zasazeny. Nakonec popisuje skutečný svět, ve kterém se pohybuje jeho protagonista. Většina popisu je shrnuta do jediné věty. Pravda, je to docela dlouhá věta:

“Realista v oboru vražd píše o světě, v němž gangsteři mohou ovládat národy a téměř ovládají města, v nichž hotely, luxusní činžáky a proslulé restaurace patří lidem, kteří vydělali  jmění na bordelech, v němž filmová hvězda může být typařem mafie a ten příjemný člověk dál v sále je šéfem pokoutní loterie, svět, v němž soudce se sklepem plným pašovaného alkoholu může poslat do vězení člověka, který ho měl v kapse lahvinku, kde starosta vašeho vlastního města může mhouřit oči nad vraždou jako nástrojem k vydělávání peněz, kde nikdo nemůže jít bezpečně temnou ulicí, protože o zákonu a pořádku mluvíme, ale nepraktikujeme je; svět, kde můžete zažít ozbrojenou loupež za bílého dne a vidět, kdo se jí dopustil, ale ztratíte se v davu a nikomu nic neřeknete, protože lupiči mohou mít přátele s pořádnými bouchačkami, nebo policie nestojí o vaše svědectví, a v každém případě  vás bezcharakterní obhájce bude smět v soudní síni urážet a pomlouvat před zraky poroty sestavené z vybraných pitomců, aniž by zpolitizovaný soudce zasáhl jinak než čistě formálně.”

Spisovatel se podle něho nemá od takového světa zhnuseně odvrátit. To, co čtenáři dluží, v sobě musí mít určitou “kvalitu vykoupení”, jak to nazývá. Něco, co přináší protagonista.

Hotový člověk, obyčejný člověk, neobyčejný člověk

Ani těch několik vět, v nichž Chandler popisuje protagonistu, nezkracujeme. Byla by to škoda.

“Těmito hanebnými ulicemi musí kráčet muž, který sám není hanebný, který nemá ani špinavé ruce ani strach. Detektiv v tomto druhu příběhu je takovým mužem. Je hrdinou, je vším. Musí být hotový člověk a obyčejný člověk a přitom neobyčejný člověk. Musí být, abych použil poněkud zvětralou frázi, mužem cti - instinktivně, nutně, aniž by o tom přemýšlel a samozřejmě aniž by o tom mluvil. Musí být nejlepším mužem ve svém světě a dosti dobrým pro každý svět. Nezajímá mě jeho soukromý život; není to eunuch ani satyr; myslím, že by dokázal svést vévodkyni, ale jsem ji jist, že by nezkazil pannu; jestliže je mužem cti v jedné věci, je jím v každé věci.

Je to poměrně chudý muž, jinak by nebyl detektivem. Je to obyčejný muž, jinak by nemohl chodit mezi obyčejné lidi. Má smysl pro charakter, jinak by neuměl dělat svou práci. Od nikoho nepřijme nepoctivé peníze a od nikoho si nenechá líbit drzost.  Je to osamělý muž a je hrdý na to, že se k němu budete chovat jako k hrdému člověku nebo budete velmi litovat, že jste ho kdy potkali. Mluví jako mluví lidé jeho doby, to znamená s drsným vtipem, živým smyslem pro grotesku, odporem ke švindlům a pohrdáním malicherností.

Příběh je dobrodružstvím tohoto muže při hledání skryté pravdy, a nemohlo by to být dobrodružství, kdyby se nepřihodilo člověku způsobilému pro dobrodružství. Všímá si tolika věcí, že vás to až šokuje, ale to k němu právem patří, protože to patří ke světu, ve kterém žije.

Kdyby bylo dost takových lidí, jako je on, žilo by se na světě velice bezpečně, a přitom by svět nebyl příliš nudný, aby stálo za to v něm žít.”

K Vám už teď zbývá jen krůček.

Vypadáte hloupě?

Žijete v dosti bláznivém světě? Nemá cenu se tím trápit. Můžete svým životem (možná i činností své firmy) psát zajímavý (dokonce nesmrtelný) příběh?  Chestertonova i Chandlerova slova naznačují, že to nezáleží tolik na stavu světa jako na Vás, na protagonistovi, protagonistce.

A mimo jiné také na tom, jak se vyrovnáte s tím, že Vám nebudou všichni aplaudovat. Inspirací Vám může být ještě jeden citát, opět z románu “Sbohem buď, lásko má”.

“Jste tedy soukromý detektiv?”
“Ano.”
“Myslím, že jste neobyčejně hloupý člověk. Vypadáte hloupě. Máte hloupé zaměstnání. A přišel jste s hloupým úkolem.”
“Úplně chápu,” řekl jsem. “Jsem zkrátka a dobře hlupák. Nedošlo mi to hned, ale už je mi to jasné.”

A už tu máme jenom závěr

Milá protagonistko, vážený protagonisto,

v následujících třech měsících nebudeme instruktáž “Porozumět, co se děje” opakovat. Máme na programu jiné, stejně důležité věci. O co nám v následujícím seriálu půjde, teď nebudeme opakovat. Můžete si to přečíst v několika předchozích článcích. Seriál začíná přístí týden. Stačí když kliknete zde, přihlásíte se a vydáte se na tu cestu s námi.

Zpět na úvodní stránku

Před nějakou dobou se na ANIMA Instruktážích čas od času objevoval starší pán. Neměl to úplně jednoduché. Vyrozuměl jsem, že vymoci si ve firmě účast na instruktážích pro něj nebylo úplně jednoduché, na instruktáž cestoval několik set kilometrů a pozdě odpoledne ho čekala stejná cesta zpět.

Jednou jsme se dali do hovoru a on mi vysvětlil, proč takovou oběť podstupuje. Řekl mi zhruba toto:

“Po skončení střední školy jsem nejprve nějakou dobu pracoval na montážích. Za několik měsíců jsem začal mluvit dost sprostě. Moji rodiče to nelibě nesli. Sice  jsem se snažil před nimi kontrolovat, ale neuhlídal jsem se.  Po nějaké době jsem se dostal na vysokou školu, změnil okruh lidí, s kterými jsem se stýkal, a bez jakéhokoli úsilí jsem sprostě mluvit přestal.

Tuhletu lekci jsem si zapamatoval a od té doby si dávám pozor na to, v jakém prostředí se pohybuji. Manažerské prostředí, ve kterém teď působím, je svým způsobem ubíjející, a sem se jezdím vlastně rekreovat. Snažím se vybírat témata, která mě zajímají, ale vlastně to není tak důležité - důležité je pro mě, mezi jaké lidi se na ty čtyři hodiny dostanu, na jaké myšlenky přijdu a jak si tady dobiju baterky.”

Máte podobnou zkušenost?

Ve špatné společnosti

Myslím, že většina z nás někdy podobnou zkušenost udělala. Dostali jsme se do společnosti, která považovala za normální i dost divné věci (všichni to tak přece dělají!). Ta společnost mohla být škola, pracovní kolektiv, vojenský útvar, politická strana nebo celý stát. A pak jsme se odtud dostali a s překvapením jsme zjistili, že jinde je to jinak.

To, co v té naší společnosti dělali všichni, by v jiné společnosti žádný slušný člověk neudělal. Věci, kterými bychom se v té staré společnosti vystavili posměchu, a byly by považovány za donkichotské, jsou jinde běžným standardem.

Nemusíme chodit do minulosti a do malých uzavřených společností, stačí se zamyslet, jak jsme na tom teď v našem státě.

A na stupni druhého nejstaršího řemesla se umístili …

Podívejte se jaký typ chování se stal normou u části našich politiků. Lhaní, porušování dohod, hulvátství, chamtivost.

Víte co, nebudeme se tu rozčilovat pohledem na celkový obraz a podíváme se jen na užší výřez, v němž figuruje část ekonomů a novinářů. Tam se člověk pořád ještě může ptát, má-li se smát nebo brečet.

Ukazuje to citát z článku, který napsal Jan Macháček do Respektu před měsícem, po zveřejnění hospodářských výsledků za poslední čtvrtletí minulého roku:

“Ekonomové a analytici se zase zmýlili a popletli. …  Paradoxní přitom je, že ač jsou všichni ekonomové a analytici vedle jak ta jedle už asi dva roky, neklesá zájem médií o jejich prognózy. Možná je to dokonce nepřímá úměra. Čím více se ekonomové mýlí, tím více roste zájem médií o jejich další prognózy, odhady a vysvětlení. Dnes (tedy v pátek ráno) – po zveřejnění nejnovějších čísel – jsem otáčel knoflíkem rozhlasového přijímače a všude se to hemžilo čilými ekonomy, kteří zase věděli co bude dál a proč to zase dopadlo jinak než si všichni mysleli.”

Jan Macháček se pak ptá: “Otázkou je, proč se média a veřejnost neobrací s otázkami na stav a výhled hospodářství na nějakou jinou profesi. Ale na koho? Na psychologa? Na sociologa? Na politika? Máme zavolat pana faráře?” Myslím, že na jeho otázku  znám odpověď. Asi vím, na kterou profesi by se média měla obracet s žádostí o prognózu. Bude-li zájem, můžeme se tomu někdy věnovat.

Teď se vraťme k otázce, jak na nás takové chování části ekonomů, resp. médií působí.

Loni v letních měsících, když jsem zanášel na blog v iDNES, jsem tam o věštcích napsal článek “Druhé nejstarší řemeslo je na vzestupu”. Ani s odstupem necítím potřebu na něm nic měnit, zejména na jeho závěru:

“Jenomže co když přemnožení věštců způsobí, že se ve zvýšené míře lidé začnou jejich předpověďmi řídit?  Ať už v práci nebo v soukromém životě. To by pak už určitě nebyla legrace, to by nás všechny mohlo přijít pěkně draho.”

Bohužel jsem se už od té doby setkal  s případy  konkrétních lidí, které to přišlo opravdu draho.

Konec konců, nemusíme ani chodit na iDNES. Vzpomeňte si, že jsme o tom ještě dříve psali i zde v ANIMA Forbíně, v říjnu 2008, když ještě finanční krize zuřila naplno. Bylo to v článku “Jak se připravíte na krizový let?“. Zazněly v něm dvě myšlenky, co dělat:

• odpoutat se od smrtonosných informací,
• nezůstat sami se svými myšlenkami.

V tom článku jsme také psali: “máme mnohem víc času něco podniknout”. Od té doby už uplynulo jeden a půl roku. Co jsme zatím podnikli, co podnikáme?

Co dělat?

Při psaní citovaného článku  “Jak se připravíte na krizový let?”  jsem si nevzpomněl na zářný příklad  toho pána - vyléčeného sprosťáka. Od minulého podzimu na něj myslím dost často.

Je důležité se vnitřně distancovat od “smrtonosných informací” a uvědomit si, co nás táhne pod vodu i když to “dělají všichni”.

Což o to, důležité to je, ale také hrozně těžké, když je na to člověk sám. Bez “dobíjení baterek” v  okruhu lidí, kteří usilují o totéž, to asi nejde. Ten pán to musel mít hluboce prožité, když byl ochoten absolvovat i pravidelné handrkování s jejich personalistkou a hodiny strávené na cestě.

Mám pocit, že se v poslední době na ANIMA Instrutážích ve zvýšené míře setkáváme s podobnými lidmi. Nevím, jestli jsou to také vyléčení sprosťáci a sprosťačky, ale zejména k některým z nich cítím hlubokou vděčnost. Nejenom že jsem si v jejich přítomnosti také dobil baterky, ale díky nim jsme schopni témata instruktáží zaostřovat na to, na čem momentálně záleží. Jako nevyléčitelný prosťáček bych to bez nich nedokázal.

Prohlédnete-li si pečlivě témata jarních instruktáží (klikněte zde), asi postřehnete, že mají společný základ: jak zlepšit svou manévrovací schopnost, abychom zdokonalili komunikaci s nejbližším okolím. Komunikaci ve smyslu sdílení (latinský kořen toho slova), to znamená, jak se dotknout srdcí a mozků lidí kolem sebe. Jak jsme o tom mluvili už v instruktáži “Komunikační judo”.

Postupovat budeme naším obvyklým “přízemním” způsobem - přes nástroje.  Půjde nám o to, jak se dotknout srdce lidí, ale přitom se budeme hrabat v PowerPointu nebo VUE.

Z tohoto pohledu už také snadno odhadnete, kam umístit předposlední bod na grafu, který nás doprovází v našem dvanáctidílném seriálu o navigaci v obtížném období.

Společný obraz firmy

Jde o 12. paprsek na grafu, který možná máte vytištěný, nebo si ho můžete zobrazit a vytisknout, když kliknete zde. Je to paprsek příslušný k otázce “Snažíte se o vytvoření společného obrazu firmy?”

Co to znamená vytvořit společný obraz firmy? Vzpomeňte na lidi, kteří řídí tanker (nebo kocábku) Vaši firmy. Co to znamená, že vytvořili společný obraz firmy? Neznamená to, že věci vidí stejně, že na ně mají jednotný názor. To by skončilo špatně. Neměli by být manažerskými klony, měli by si už díky svým odlišným životním zkušenostem všímat jiných věcí.

Avšak, co by měli mít společného, je mapa. Ne v nějakém abstraktním smyslu, ale kus papíru, který jim pomůže “dotknout se mozků (nebo i srdcí?)” těch ostatních.

Jakou máte zkušenost s vytvářením takové mapy? Žádnou - umístěte bod k 0. Sám (sama) jste takovou mapu vytvářel(a) a ona se osvědčila? Umístěte bod na 100. Anebo umístěte bod někam mezi krajní body, podle toho, kterému kraji se Vaše zkušenost víc blíží.

Úplný závěr

Nezůstávejte se svými myšlenkami sami. Klikněte zde a přihlaste se. Tohle je jen forbína - hovor před oponou. Až se příště zvedne opona pod nápisem “Vyléčení sprosťáci sobě”, můžete být u toho.

Zpět na úvodní stránku