Vypadá to jako perfektní načasování, ale opravdu to byla jen náhoda.

Dva dny po našem článku o darech tady na ANIMA Forbíně se v médiích objevila zpráva o tom, že již 40 amerických miliardářů se zavázalo dát nejméně polovinu svého majetku na charitu. Zní to docela překvapivě. Proč to dělají? A hlavně, má to nějaký význam  pro Vás nebo pro mne? A jaký?

Závazkové hnutí amerických miliardářů

Co jste se mohli dočíst v médiích, například v článku “Miliardáři chtějí lepší svět. Vyslyšeli Gatese, dají polovinu majetku charitě“? Tři z nejbohatších lidí světa - manželé Bill a Melinda Gatesovi a Warren Buffet - rozeslali nějakých 400 dopisů americkým miliardářům s výzvou, aby ještě během svého života nebo nejpozději ve své poslední vůli darovali nejméně 50% svého majetku na charitu.

Nepožadují po nich právní, pouze morální závazek stvrzený dopisem, který si na stránkách “The Giving Pledge” bude moci přečíst celý svět. Samotné iniciátory výzvy překvapil zájem - během pár týdnů výzvu přijalo 40 miliardářů, resp. miliardářských rodin. Někteří slíbili darovat 50% svého majetku, někteří 90%, někteří 99%, někteří dokonce 100%.

Je to skutečně překvapivé, 50% majetku je docela dost peněz, když máte miliardy. A tak rychlá odezva? Člověk by čekal, že si to budou chtít trochu rozmyslet, probrat to s manželkou, a tak.

Asi neuškodí, když se na tu záležitost podíváme trochu podrobněji.

Máte-li tu možnost, podívejte se třeba hned na (anglicky vedený) televizní rozhovor Charlieho Rose s Warrenem Buffetem a manželi Gatesovými o tom, jak a proč to celé vzniklo. Rozhovor je dost dlouhý, trvá  53 minut.

Nebudete-li si ho pouštět, také nevadí, upozorníme zde na několik bodů, které jsou pro naše úvahy zvlášť důležité.

Nejprve trochu rozvineme jednu krátkou pasáž z našeho minulého článku.

Co se stalo s lakomým Gatesem

V minulém článku “Vyklenout most přes propast samoty” jsme se zmínili o filantropické tradici amerických magnátů jednajících v souladu s heslem Andrewa Carnegieho: „kdo zemře příliš bohatý, zemře beze cti“.

Vzpomínám si, že jsem někdy v polovině 90. let četl článek o této tradici v časopise The Economist. Vzpomínám si také, že se v tom článku pořádně pustili do Billa Gatese, tehdy nejbohatšího člověka na světě. Psali o něm, že zmíněné tradici dělá ostudu, protože sedí na nevídaném balíku peněz, ze kterého nikomu nedaruje ani vindru.

O něco později Gates všechny překvapil, když věnoval obrovské sumy peněz na několik výzkumných programů a další dobročinné účely. V roce 2000 pak se svou ženou Melindou, s níž se oženil čtyři roky předtím, založil nadaci Billa a Melindy Gatesových, na niž převedl většinu svého majetku. Bill Gates jde ve šlépějích Andrewa Carnegieho i v tom, že věnuje své nejlepší schopnosti tomu, aby prostředky nadace byly vynakládány účelně a přinesly co nejbohatší ovoce. Postupně snižoval množství času věnované Microsoftu a od roku 2008 pro nadaci pracuje “na plný úvazek”.

Další z iniciátorů výzvy, Warren Buffet ohlásil v roce 2006, že 99% svého majetku věnuje na dobročinné účely. Většinu z toho, 83% (zhruba 30 mld. dolarů) věnoval nadaci Billa a Melindy Gatesových.

Ve zmíněném televizním rozhovoru vzpomíná Warren Buffet na proslov Billa Gatese v roce 1999 věnovaný tématu, jak důležité je pro bohaté lidi věnovat se filantropii. Sám dává do souvislosti to, co udělal o 7 let později, právě s Gatesovým projevem a vyjadřuje přesvědčení, že si ten projev pamatují všichni, kteří tehdy byli přítomni.

Manželé Gatesovi pak v rozhovoru vyprávějí, jak těžce ten proslov vznikal. Probírali ho spolu na několika mnohahodinových procházkách, protože Bill si dělal starosti, jak to říct, aby to vůbec někdo vzal vážně.

Určitě věděl proč. Přesvědčení, že je hloupost rozdávat své jmění, je druhým koncem názoru, o němž jsme psali v minulém článku. Snad si vzpomenete na věty:

“… existují lidé, pro které je životně důležitý princip, že od nikoho žádné dary nepotřebují, respektive, že ani žádné dary neexistují. A kteří jsou připraveni tento princip zuřivě bránit.”

O čem ty věty mluví, dále rozvedly i dva komentáře k článku. Všimněte si věty “Nikomu nic nedávej zadarmo, protože tobě taky nikdo nic nedá” v komentáři Pavla Pechánka a odkazu v komentáři Jana Lamsera na to, jak myšlenku daru “dekonstruoval” Jacques Derrida.

Tím jsme v potřebné míře doplnili obrázek z minulého článku a můžeme přejít k otázce, jaké vlastně jsou cíle oné výzvy miliardářům.

Proč to dělají?

Ze zmíněného  televizního  rozhovoru se člověk dozví nejen jak výzva přišla na svět, ale hlavně, co si od ní iniciátoři slibují.

Určitě Vás nepřekvapí, že se nejednalo o okamžitý nápad rozeslat pár set dopisů a čekat, co z toho vzejde.  Ti, kdo to zpunktovali, nejsou žádní začátečníci nebo naivkové. Výzva je výsledkem několika let rozhovorů s lidmi, kteří se filantropické činnosti věnují nebo o něčem takovém uvažují. Zajímavá byla zřejmě i cesta, jak nakonec došli k číslu 50%.

Jeden ze dvou hlavních cílů akce směřuje k boháčům. Výzva je má přimět k tomu, aby se soustředěně zamysleli nad něčím, co možná bylo dosud v pozadí jejich zájmu. Jsou ochotni něco ze svého jmění věnovat? Jistě, řeknou někteří, na charitu dávám slušné částky už dlouho. Dobře, a jste ochotni dát celou polovinu? Nebo víc? Závazně?

V onom televizním rozhovoru všichni tři mluví o tom, jak zajímavé věci se dozvěděli během posledních let při schůzkách a dlouhých společných večeřích s desítkami lidí. Například o určitém zlomu, které takové rozhodnutí obvykle do života přinese. V paměti mi utkvěl moment rozhovoru, kdy Warren Buffet mimoděk zahraje gesto člověka, který lpí na svém majetku.

Mluví také o změnách, které se projevily v rodinách lidí, kteří podobné rozhodnutí absolvovali. O příbězích, které ti lidé vyprávěli. O tom, že často mluvili o svých rodičích.

Něco z toho je možné najít i v uveřejněných textech 40 závazků. Měl jsem čas je jen zběžně prolistovat, ale padla mi do oka historka, kterou ve svém dopise vypráví Peter George Peterson:

Dva slavní spisovatelé Kurt Vonnegut a Joseph Heller se jednou sešli na párty pořádané kterýmsi manažerem velkého zajišťovacího fondu v jeho honosném sídle na Long Islandu. V jednu chvíli se Vonnegut rozhlédl po všem, co je obklopovalo,  a zeptal se Hellera: “Joe, neštve tě, že tenhle chlapík vydělává za den víc, než tobě vynesl prodej tvojí Hlavy-22 po celém světě?”.  Heller se na chvíli zamyslel a odpověděl: “Vlastně ani ne, mám něco, co on nemá.”
“Jak můžeš mít něco, co nemá on?”, ptal se Vonnegut.
“Vím, co znamená dost”, pravil Heller.

Zamrzelo mne, že jsem tuto historku neznal, když jsem před dvěma lety psal článek “Odkud jste často viděli vylézat neštěstí?” Náramně by se tam hodila. Tak jsem si dovolil ji sem aspoň takto dodatečně propašovat.

Druhý hlavní cíl celé akce je směřován k široké veřejnosti. Většina z těch, kteří dosud na výzvu odpověděli, se už dříve rozhodla, že  se svým majetkem takhle naloží (proto tak rychlá odezva!). Manželé Gatesovi s Buffetem je teď jenom přesvědčili, aby své rozhodnutí vyjádřili formou takovéhoto veřejného morálního závazku. Právě proto, aby taková viditelná akce přiměla co nejširší okruh lidí o těchto věcech začít přemýšlet. Aby například mladí lidé, do kterých všichni kolem hustí “Nikomu nic nedávej zadarmo, protože tobě taky nikdo nic nedá”, měli šanci si říct “Snad to přece jen může být i jinak”.

Nevím, k jakým myšlenkám akce “The Giving Pledge” vyprovokuje Vás osobně, navrhuji však, abychom se ještě společně podívali, jak souvisí s rodinou Dlužilových z jednoho satelitního městečka.

Jak Dlužilovi překonali krizi

František Dlužil (jméno je smyšlené) žije se svou rodinou v rozlehlém domě na pěkném místě asi 20 km od Prahy. Donedávna si žili docela bezstarostně, jejich životní úroveň jim mohl kdekdo závidět. Před necelým rokem oba manžele dostihla krize, nečekaně rychle jim téměř současně vyschly  zdroje příjmů a jejich půjčky a hypotéky je začaly pořádně tížit. Už to bylo vidět na chování celé rodiny, jakoby všichni zpopelavěli a zmalátněli, a nedávno to zašlo tak daleko, že přestali včas platit faktury za elektřinu a podobné věci. Už jen čekali, kdy jim něco odpojí, situace vypadala hodně bledě.

Tahle historie má naštěstí happy end. Přede dvěma týdny se jim podařilo krizi překonat. Zaplatili účty, všichni jakoby ožili a odjeli si dát do pořádku pocuchané nervy na pěknou zahraniční dovolenou. Jak to dokázali? To snad není až tak důležité, hlavně, že se z toho dostali.

Jestli Vám to přece jen vrtá hlavou, prozradím Vám to. Franta Dlužil opět dokázal jaký je kadet - podařilo se mu někde sehnat půlmilionovou půjčku. Pravda, v porovnání s jejich závazky to není kdovíjaká částka, nevím také na jaké úroky se uvázal, ale hlavní je, že se z krize dostali, ne?

Ne?

Velká neznámá

Domníváte se, že si předlužená rodina další půjčkou moc nepomohla? Že jenom získali krátký oddech, po němž to může být ještě horší?

A co říkáte stejné historce ve větším provedení? Co říkáte vládám, které odvracejí krizi tím, že si půjčují obrovské částky a jimi sanují a stimulují? Nebo lidem, kteří bledli při představě, že předlužené Řecko zbankrotuje a pár týdnů nato se radostí objímali, protože díky mezinárodní podpoře se Řekům podařilo půjčit si další peníze?

Jsou Vám sympatičtější vlády, které začínají šetřit? Nezacházejí sice tak daleko, aby dluh začaly umořovat, to ne, ale snaží se zadlužovat své země pomalejším tempem než dříve. Úsporná opatření však budou znamenat větší nezaměstnanost, bude méně práce, méně se toho vyrobí. Ani zvýšená regulace bank hospodářství nový elán nevdechne.

Jak to tedy vůbec může dobře dopadnout? Všiml jsem si, že ve všech možných výhledech se objevuje jakási tajemná proměnná, která se skrývá například ve větě “… a během té doby musí samozřejmě dojít k transformaci ekonomiky …”.

Kdo tu transformaci vymyslí a provede? Všechno nasvědčuje tomu, že politici ani ekonomové to asi nebudou. Neprovede to ani žádná slepá “kreativní destrukce”. Spíš se dá čekat, že tu skutečnou práci budou muset vykonat podnikatelé, manažeři, řadoví zaměstnanci, kteří přijdou na to, co dělat jiného a co dělat jinak.

Pokud se takoví lidé najdou. Znáte nějaké? Co zrovna dělají? Jakou pomoc k tomu potřebují?

Problém, který potřebujeme vyřešit, je podle všeho obrovský. Albert Einstein kdysi řekl, že

“žádný problém nemůže být vyřešen na té úrovni uvědomění, na které vznikl”.

Jeho slova platí i pro fyzikální problémy, tím spíše pro ten problém, o němž mluvíme. Vynořuje se hned několik otázek.

• Jak máme změnit “úroveň uvědomění”?
• Není náhodou zásadní problém už v tom, že složky osobnosti, které k tomu budeme potřebovat, ve většině z nás zakrněly, atrofovaly?
• Které složky osobnosti to jsou?
• Jak je můžeme co nejrychleji posílit?

Pojďme se na tyto otázky tady na ANIMA Forbíně v následujících týdnech pozorně a klidně dívat. Budeme se snažit o to, co popisoval velký Sir Isaac Newton:

“Držím předmět svého zkoumání neustále před sebou a čekám až první svítání přejde pomalu, pozvolna do plného a jasného světla.”

Ve kterém směru odhadujete, že by nám mohlo začít svítat? Nacházíte nějaké vodítko v závazkovém hnutí miliardářů?

Na Dlužilovy ani na Řeky se nedívejte

V celé té záležitosti, kterou jsme popisovali, je možná skutečně něco, co by nám mohlo pomoci najít, ve kterém směru svítání čekat.

Rozumějte dobře, neopíráme se o zkratkovité úvahy.

Není například rozumné předpokládat, že by miliardáři věnovali své peníze na to, aby vyplatili z potíží rodiny jako jsou Dlužilovi.

Dovedete si představit, že by se složili a umazali řecký dluh? Inu, mezi naším lidem se sice překvapivě často objevuje jakýsi přezíravý postoj k americkým miliardářům, ale takoví pitomci oni přece jenom nejsou, takovou věc by určitě neudělali.

Že by třeba vypsali obrovskou finanční odměnu pro toho, kdo vymyslí tu potřebnou “transformaci ekonomiky”? Přiznám rovnou, že ani v tomto směru svítání neočekávám.

Já teď jenom velmi jemně naznačím, kterým směrem se budeme příště dívat. Nechci Vás tím příliš ovlivnit, raději přemýšlejte v následujícím týdnu sami, třeba dostanete lepší nápad.

Zde je ta jemná nápověda: v jednom místě zmiňovaného televizního rozhovoru  Bill Gates mluví o současném pobídkovém systému, který lidem s mimořádnými výsledky umožňuje přijít k opravdu velkým penězům - to je podle něho velmi dobrá věc. Tento systém ovšem přispívá k tomu, že rozdíl mezi tím, co mají bohatí a chudí se neustále zvětšuje. A to podle Billa Gatese věc je zlá …

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 08/08/2010 v 11:57 pm a je založen v kategorii Vztahy, Myšlení. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.