Používáte bílé lži? (Made in USA)

Američané často používají spojení “bílé lži” (white lies) a někteří z nich dokonce učí své děti, že bílé lhaní je součástí slušného vychování. My v tomto článku použijeme bílé lži jako východisko k uvažování, zda existují “dobré lži” a “špatné lži”.

Ježíšek a další bílé lži

Rozdíl mezi “černou” a “bílou” lží bývá udáván takto: černá lež slouží k tomu, aby ten, kdo ji říká, pomohl sám sobě (získal prospěch, dostal se z nepříjemné situace, zjednodušil si život, a podobně), zatímco bílá lež má nějakým způsobem ochránit toho, komu se říká (utlumit jeho obavy, chránit jeho krásné sny). Prohlédněte si tyto čtyři věty:

1. “Dostaneš se z toho a na Vánoce budeš z nemocnice zpátky doma.”
2. “Pojď se podívat pod stromeček, myslím, že už tu byl Ježíšek!”
3. “Ne, nezdržujete mě.”
4. “To je nejlepší cukroví, jaké jsem v životě jedl.”

Jistě si je dovedete zasadit do situací (rozhovor s člověkem na smrt nemocným, Vánoce s malým dítětem, …) kde mají prospět tomu, komu je říkáte, ačkoli nejsou pravdivé.

Nám teď bílé lži pomohou porozhlédnout se po dalším kousku pevné půdy v rozsáhlém močále, který představuje problém lhaní. První kus pevné půdy pod nohama jsme získali v minulém článku, když jsme vymezili pojetí lži jakožto úmyslného klamání o tom, jak se věci opravdu mají. Příklady, které jsme při tom použili, odhalily i některé mechanismy (”zhasnutí” nebo “ztlumení” rozumu), které používáme, abychom oklamali sami sebe.

Odbočíme teď na malou chvilku a připomeneme si, co o klamání sebe sama napsal autor, kterého možná také znáte - je u nás dost populární díky svým knihám o emoční inteligenci,  přeloženým i do češtiny.

Vitální lži

Daniel Goleman ve své knize “Vital lies, simple truths: The psychology of self-deception” věnuje velkou pozornost tzv. vitální lži. To je druh sebeklamu, který si člověk nebo skupiny lidí vytvářejí a pěstují, aby se uchránili před úzkostí. Takové vitální lži si pěstují například příslušníci rodin, ve kterých se odehrává něco hrozného.

Pro ilustraci si přečtěte, co říkala jakási mladá žena na večírku, kde to vyslechl a zapsal si psychiatr Michael Weissberg:

“Moje rodina je mi velmi blízká. Vždycky mi projevovali lásku. Když jsem s matkou v něčem nesouhlasila, házela po mně, co měla po ruce. Jednou to byl nůž, jindy mi pak šili nohu deseti stehy. O pár let později se mě otec pokoušel uškrtit, když jsem začala chodit s klukem, který se mu nelíbil. Opravdu o mě mají velkou starost.”

Zní to až neuvěřitelně a člověk by se smál, kdyby netušil hrůzu, kterou se ten sebeklam snaží maskovat.

Goleman cituje i jiného psychiatra, který si zapsal, co mu říkal člověk vyrostlý v rodině alkoholika:

“V naší rodině platila dvě velmi jasná pravidla: první, že je u nás všechno v pořádku, a druhé, že se nikomu nemá nic říkat.”

Tohle už nezní tak vzdáleně, viďte. Možná jste i Vy někde narazil(a) na firmu nebo organizaci, v níž platila nebo platí podobná jasná pravidla. Tedy také o vitálních lžích něco víte?

Vitální lži jsou hodně rozšířené. Asi by nás to nemělo překvapovat. Spojíme-li si to, co píše Goleman, s často citovaným výrokem Henryho Davida Thoreau:

“Masy lidí vedou životy tichého zoufalství”

dá se očekávat, že výskyt vitálních lží bude masový.

Tady je třeba vyhnout se záludné pasti. Jestliže vitální lež sníží vnímavost člověka a chrání ho před úzkostí (”musím si lhát, abych se nezbláznil”), mohlo by se zdát, že takový sebeklam je nejen pochopitelný, ale dokonce i dobrý. Daniel Goleman se postaral, aby si to čtenáři jeho knihy nemysleli - hned v prvních dvou odstavcích knihy napsal:

Žijeme v mimořádně nebezpečném období, ve kterém význam tématu sebeklamu stále roste. Sama naše planeta  se ocitá před dosud nebývalou hrozbou: svým úplným zničením.
Ať už to bude rychlá smrt způsobená nukleární válkou a katastrofickými změnami, které vyvolá, nebo pomalá ekologická smrt způsobená ničením lesů, orné půdy a pitné vody, lidská schopnost sebeklamu v tom sehraje svou roli.

Jestliže sebeklam funguje jako jakési analgetikum, pořád to může být pořádný jed. K  tomu jsme došli i během instruktáže “Je lež komunikace?”:

Lež je jed, který otravuje organizaci, v níž se šíří. Ničí její schopnost společným úsilím zjistit, jak se věci opravdu mají. To jí působí velké, někdy i devastující ztráty.

Z minulého článku si možná pamatujete, že jsme se k tomuto závěru propracovali přes konkrétní zkušenosti se lhaním ve firmách. To je myslím nejlepší cesta, kterou i Vy můžete zjistit, jak vážný problém lhaní ve firmách představuje.

Ať už zvolíte tuto cestu, nebo na sebe necháte zapůsobit Golemanovu knihu, smysl této poněkud pochmurné odbočky už by Vám teď měl být  jasný - jestliže nám pohled na bílé lži pomůže proti lžím něco podniknout, pak si zaslouží naši pozornost. Tedy zpět k bílým lžím!

Strategický bod

Budeme se teď zabývat touto tezí:

Oblast bílých lží a malých nevinných lží je strategicky důležitým prostorem. Je to místo, které se může stát nástupištěm čím dál horších lží nebo se naopak může stát místem, odkud můžeme začít provádět detoxikaci organismu zasaženého jedem lži.

Základní doporučení je vlastně jednoduché: prostě začněte to místo pozorně sledovat.

Při pozorném sledování oblasti bílých lží zjistíte, že i to, co se tváří jako bílá lež, může být kruté a zlé. Ukazuje to hned první příklad ze začátku tohoto článku, tak zvaná milosrdná lež na smrt nemocnému člověku.  To určitě nemusí být automaticky “dobrá” lež.

V některých případech způsobí, že se umírající lidé ve své těžké chvíli cítí opuštěni - jejich nejbližší jim zarputile “bíle lžou” a oni vědí, že jim lžou.

Ani u “tradičních bílých lží” tedy není dobré automaticky předpokládat, že jsou v pořádku.

Druhé pozorování: lidé se občas snaží oklamat sami sebe tím, že černou lež opatří bílým nátěrem. Nejspíš Vás hned napadne klasický případ. Manžel podvádí manželku a maskuje to mnohaletou sérií lží. Sám sebe přesvědčuje, že jí lže, protože ji chce uchránit bolesti, chce zabránit rozpadu rodiny, a podobně. Díky tomu si už při tom lhaní připadá tak trochu jako dobroděj.

Dáte-li si trochu práce, zjistíte, že to zdaleka není jediný příklad - maskování černých lží bílým nátěrem je hodně rozšířené.

A už se nám to začíná rojit: na řadu přicházejí  “malé drobné nevinné lži” (”řekněte mu, že jsem už odešel”), u nichž si těžko můžeme namlouvat, že jimi oklamanému nějak prospíváme.  Ale i ty mívají svůj ochranný nátěr. Jak vypadá, co myslíte?

Tvrdil jsem ovšem, že se ve vymezeném strategickém prostoru rodí i opravdu ošklivé lži. Přesvědčit se o tom je už těžší. K tomu je třeba vzít si pár lží, které považujete za ošklivé, a vystopovat zpátky, jak k nim vlastně došlo. Velmi často zjistíte, že to celé začalo právě ve strategické oblasti bílých anebo malých nevinných lží. A tohle zjištění Vám také pomůže porozumět prvnímu nápadu, jak začít s detoxikací.

Od podlahy

Co takhle začít tím, že si nejprve posvítíte na malé, nevinné a bílé lži? Výhody jsou zřejmé: je to ve stylu kaizen, s malými činkami se vytrénujete na zvedání těch větších, navíc je riziko malé.

Dá se čekat, že se hned odněkud vynoří námitka: má to cenu, začít bojovat proti malým lžím, když se topíme ve lžích gigantických rozměrů? Na tu námitku je snadná odpověď: cenu to má.

Stačí si vzpomenout, jak William Bratton v 90. letech během pouhých dvou let neuvěřitelným způsobem zkrotil zločinnost v New Yorku. Součástí jeho strategie byla právě i nulová tolerance vůči drobným přestupkům. Zatímco kdekdo byl přesvědčen, že nemá smysl honit malé zlodějíčky a vagabundy obtěžující lidi v metru, když se ve městě vraždí v neslýchaném měřítku,  Bratton jako zkušený policejní důstojník věděl svoje - velké zločiny vyrůstají z podhoubí malých přestupků.

Začnete-li tedy pozorně sledovat strategickou oblast bílých lží, i Vy máte možnost se přesvědčit, že tolerance lží malých je živnou půdou lží velkých.

Zkusíte to? Jak to uděláte? Začnete demaskovat i malé lži, které někdo řekne ve Vaší přítomnosti?

Bohužel, to asi není nejlepší nápad. Vzpomeňte si na biblickou radu:

“Co se díváš po smítku v oku svého bratra? A trámu, který máš v oku ty sám, toho si nevšimneš? Nebo jak to, že říkáš svému bratru: “Dovol, abych ti vytáhl smítko z oka”, a hle ve tvém oku je trám! Pokrytče, vytáhni si napřed trám ze svého oka a pak budeš jasně vidět, abys vytáhl smítko z oka svého bratra.” (Mt 7,3-5)

Začít u svých lží! Ano, to je způsob, jak ukončit rozumování o tom, jestli existují dobré a špatné lži a dostat i proces detoxikace na vyšší úroveň. Pojďme se podívat, jak na to.

Útočník padá a sudí píská

Během přípravy na zmiňovanou instruktáž jsem narazil na něco, co mě překvapilo. Už v minulém článku jsme konstatovali, že oblast lhaní je plná temných zákoutí. Debata o tom, jestli je lhaní opravdu tak závažný problém, a jestli existují dobré a špatné lži, se může táhnout do nekonečna. Hegel měl určitě pravdu, když napsal:

“Nemusíte studovat příliš dlouho, abyste se naučili rozumně zdůvodnit ty nejhorší věci.”

(Dnes už možná nemusíte studovat vůbec, stačí shlédnout dostatečné množství televizních seriálů.)

Uvědomil jsem si, že dostaneme-li se během instruktáže do situace, že budeme hájit protichůdná stanoviska, budeme se nejspíš opírat o různé vyčtené (a vykoukané) příklady a protipříklady, skutečné nebo vykonstruované.

Ponořil jsem se tedy do zkoumání něčeho velmi reálného - Sebraných lží Michala Chytila.  Sbírka je to úctyhodná, takže jsem sáhl jen po několika příkladech a soustředil se zejména na případy, kdy jsem zalhal a i nyní s odstupem se mi zdálo, že bych se v podobné situaci asi zachoval stejně. A došel jsem k ohromujícímu zjištění:

Ve všech případech, kdy jsem zalhal, to bylo proto, že jsem nebyl na výši situace.

Je to něco podobného, jako když ve fotbale obránce fauluje proto, že před tím ve hře něco zkazil nebo zanedbal.

V některých případech jsem to viděl na první pohled, v jiných vyžadovalo docela slušné přemýšlení, co bych byl býval měl dělat, abych na výši situace byl. Nenašel jsem však jediný případ, na který by se to nevztahovalo.

Zkuste si to nad svou vlastní sbírkou lží! Jestliže zjistíte totéž, co já, vidíte, co to znamená? Začneme-li si všímat svých vlastních lží - i těch malých - přivádí nás to na stopu toho, co bychom mohli dělat lépe, abychom se dostali na výši situace.  A to už je detoxikace vyšší úrovně.

Myslím, že postulát o tom, kdy člověk lže, se vztahuje i na otázku: “Mám při prodeji lhát, když konkurence také lže?”, kterou nadhodil jeden z diskutujících k předminulému článku. Tenhle krásný příklad si necháme jako třešničku na dortu do některého z příštích článků.

A teď už mi jen dovolte, abych Vám poděkoval a vyšel s Vámi ven z lesa.

Díky a pohled na les

Do minulého článku jsem zařadil anketu, která zjišťovala, zda se někdo chystá přečíst si tento článek. V době, kdy tohle píši, na anketu odpovědělo 33 lidí, z toho 32 odpovědělo ano, 1 odpověděl ne. Počítadlo, které mám v administrátorském modulu tohoto blogu, zároveň registruje něco přes 200 unikátních návštěv minulého článku. To znamená, že na anketu odpovědělo mnohem vyšší procento čtenářů, než bývá v kraji zvykem.  Pod článkem se také objevilo několik zajímavých komentářů. Za obojí děkuji.

Děkuji i za trpělivost s délkou posledních článků. Pokryli jsme jen malý výsek toho, o čem jsme mluvili na instruktáži “Je lež komunikace?” a vyžádalo si to tak dlouhé články. Tu příští klíčovou instruktáž snad raději pokrývat vůbec nebudeme.

A teď spolu pojďme ven z Lesa lží, kterému jsme se věnovali v posledních třech článcích, a podívejme se na něj zvenku - jak je zasazen do krajiny.

V době své největší slávy zformuloval generální ředitel GE Jack Welch několik manažerských zásad. Jedna z nich zní:

“Postavte se tváří v tvář realitě jaká je, ne jaká byla, nebo jaká si přejete, aby byla.”

Je to zásada, která byla málokdy tak aktuální jako v posledních několika letech. Lhaní do kapsy, o němž mluví její závěr,  je teď všude kolem nás opravdu masivní.

To byl důvod, proč jsme na 21. 10. zařadili instruktáž “Je lež komunikace?”, (z níž čerpaly poslední tři články), aby vyčistila prostor pro instruktáž, která bude věnována klíčové otázce, jak zjistit, jaká ta realita opravdu je.

Co dělat proto, aby se Vám lépe dařilo zjišťovat, jak se věci opravdu mají - tím se bude zabývat příští instruktáž “Myslet naplno”, která bude 11. listopadu 2010 od 13 do 17 hodin.

I Vy jste srdečně zván(a) - přejeme si, aby se na ní sešla tak skvělá skupina manažerů, jako byla na té poslední. Klikněte zde a najdete vše potřebné.

Zpět na úvodní stránku

počet odpovědí: 8 na “Používáte bílé lži? (Made in USA)”

  1. Pavel říká:

    Pěkný článek! Tak mi vyplynulo z podvědomí, že podobné bílé lži jsou politicky korektní názory a v mnoha případech politika sama. Asi se nevyhneme plně těmto bílým lžím ale je pravdou, že by bez nich bylo lépe jednotlivci i společnosti.

  2. Michal říká:

    Pavlovi:

    Souvislost bílých lží a politické korektnosti mě vůbec nenapadla. Moc zajímavá myšlenka, budu o tom přemýšlet.

    Díky!

  3. Ladislav říká:

    …nedá mi to. Jednak pochválit autora za skvělý článek, zejména jasná rodinná pravidla jsou až mrazivou paralelou na nejednu firemní “takykulturu”.
    Po přečtení mi na mysli vytanula poznámka stran epitet, jimiž tak rádi zdobíme náš projev (pamatujete jak byly “plány náročné”, “obtíže obrovské” a “příčiny objektivní”…?).
    Proto jsou (mi) epiteta často podezřelá - často jsou dle mých pozorování používána k odvedení pozornosti.
    Nebo snad nemá “bílá” (nebo jak se česky říká milosrdná) odvést pozornost od toho, že je to “lež”? Jenže zkuste někomu říci “Zdržujete mne, ale přesto se Vám budu věnovat!”.

  4. Štajner Josef MUDr říká:

    Lhát se nemá. Jedna lež plodí další. Dříve či později se nám to vymstí a ztratíme důvěru, přátele, rodinu. Pravda je ale někdy hrozná (progresívní onemocnění, očekávání smrti, těžkého rozhodnutí,…) - pak ji dávat přiměřeně, po kouskách, ve vhodnou dobu.

  5. Michal říká:

    Ladislavovi:

    Pozorování o podezřelých epitetech je velmi přesné. Nedá mi to, abych nepřidal ještě jeden citát, který jsme používali v té instruktáži “Je lež komunikace?”:

    “Velkým nepřítelem jasného jazyka je neupřímnost. Kdykoli je trhlina mezi skutečnými a vyhlašovanými cíli, člověk se utíká, jaksi instintivně k dlouhým slovům a otřepaným frázím, jako sépie vypouštějící inkoustový oblak.” (George Orwell)

    MUDr. Josefu Štajnerovi:

    Tak, jak jste to napsal, by se to dalo rovnou tesat do žuly. Děkuji.

  6. Vladimir říká:

    S temi lzemi me napada to, kolik informaci, vyrobku a sluzeb je nam podsouvano a tim, jak je to zabaleno to vyvolava pocit, ze to nutne potrebujeme a ze kdyz to nemame, tak nejsme in. ale potrebujeme to vsechno skutecne? Tak me napada, ze dulezite je hlavne snazit se byt pravdivy sam k sobe, coz predpoklada hluboke sebepoznani, pak se nedame tak snadno oklamat. Nekdo moudry rekl: nejsou to okolnosti co nas cini stastnymi nebo nestastnymi, ale to, jak na tyto okolnosti reagujeme…

  7. Michal říká:

    Vladimírovi:

    Máte pravdu. Dovolte jen, abych se podělil o zkušenosti ze dvou posledních instruktáží.

    Jakmile se myšlenkám, které jste tu nadhodil, soustředěně věnujete několik hodin spolu s několika dalšími lidmi, kteří už něco mají za sebou, ohromí Vás, co se před Vámi otevře. Tady na Forbíně jsem se zmínil, že téma lhaní v marketingu bylo v instruktáži “Je lež komunikace?” velmi “výživné”, i když tady na ně nezbylo místo.

    Ještě silnější dojem jsem si odnesl z další instruktáže “Myslet naplno” - ta se týkala i toho “snažit se být pravdivý sám k sobě”, jak píšete. Je to dobrá zásada, ale co konkrétně dělat? Narazili jsme například i na to, že moderní snahy o “vnitřní autencitu” bývají přinejmenším podezřelé.

    Dal jsem si závazek, že téma “Myslet naplno” tady nezačnu rozvrtávat, aby z toho nebylo “Hrnečku vař!”, takže končím - snad se k tomu vrátíme někdy později.

  8. Vladimir říká:

    Mate pravdu. Neni to jednoduche jak byt v pravde. Me v tom inspiruji deti. Ty to ziji. Tak mozna to i my dospeli znovu nekdy objevime:-)

Pošlete odpověď