Kdo to jsem, že oči mých dětí nezáří?
Tentokrát můžete na vlastní oči vidět, jak má vypadat prezentace, která pohne lidmi.
Loni v září jsme uveřejnili sérii článků věnovaných umění prezentovat.
Psali jsme o tom, že prezentace je vystoupení před skupinou posluchačů, které jimi má pohnout.
To znamená, že na příklad v prodejní prezentaci má prezentující někde v úvodní části říci, že chce aby posluchači prezentovaný produkt koupili. Prezentace je pak úspěšná, jestliže produkt po prezentaci skutečně začnou kupovat.
V opačném případě je neúspěšná. Tečka.
Zařadili jsme také anketu se čtyřmi možnostmi, jak odpovědět na otázku:
Jaká část prezentací podle Vás skutečně posluchači pohne?
Odpovědi vypadaly takto:
- Většina prezentací: 2 hlasy
- Méně než polovina, ale celkem dost: 0 hlasů
- Málo: 8 hlasů
- Jsou to naprosté výjimky: 18 hlasů
Výsledky nejspíš naznačují, že čtenáři ANIMA Forbíny (aspoň ti, kteří na anketu odpověděli, a to až na dva 
) jsou zkušení a realističtí lidé.
Ale také to napovídá, že není jednoduché skutečně úspěšnou prezentaci zažít. Proto Vám dnes nabízíme možnost se na jednu podívat. Trvá jen 20 minut. Prezentující - slavný dirigent Benjamin Zander - po 5 minutách ohlásí, co je cílem prezentace: každý v publiku (1600 lidí) si má zamilovat klasickou hudbu a porozumět jí. Podívejte se, jak to dopadlo.
Prezentace je v angličtině, ale i ti, kteří anglicky neumějí, budou mít užitek z toho, když se podívají, jak to dělal.
Ti z Vás, kdo už absolvovali ANIMA Instruktáž “Prezentovat a pohnout lidmi” mohou vychutnat, jak je jeho prezentace mistrovsky postavena. Ti kteří se přihlásili, nebo ještě přihlásí na tu, která bude 29. ledna
(klikněte zde),
udělají dobře, když Zanderovu prezentaci shlédnou ještě před instruktáží.
Po shlédnutí prezentace není rozumné se vymlouvat, že nejsme slavní dirigenti nebo showmani. O to nejde. Jde o to, že otázka po tom, jak umíme prezentovat, je také otázkou po tom, kdo vlastně jsme. Jak Zander v jedné chvíli říká: “Kdo to jsem, že oči mých dětí nezáří?”
Zanderova prezentace “Classical music with shining eyes” se Vám otevře, když kliknete zde.
21/01/2009 v 1:33 am
Ta prezentace je skutečně úchvatná a inspirující. Teprve teď jsem pochopil úlohu prezentace v práci manažera. Představa dirigenta, který znechuceně bere hráči trubku se slovy: “Co si člověk nezahraje sám, to nemá”, mi teď bude naskakovat vždycky, když se přistihnu při myšlence, že tak dobře jako já to nikdo jiný neudělá.
A samozřejmě nelze u videa nevzpomenout na klasickou Cimrmanovu frustrační kompozici, ve které se střídá prvek očekávání a prvek zklamání.
22/01/2009 v 12:16 pm
Pro mě tato prezentace má něco (tedy spíše hodně) do sebe, protože člověk, který ji prezentuje má něco (tedy spíše hodně) do sebe. Věřím, že takovéto prezentace umí udělat jen dvě skupiny lidí. První jsou skvělí herci a druzí jsou ti, co jsou dlouho oddáni a svým srdcem věří ve správnost toho co dělají - lidé, kteřím září oči.
22/01/2009 v 4:39 pm
K prezentaci pana dirigenta nemám co dodat. Jen opakovaně nasávat a vstřebávat a zkoušet.
Amatérský orchestr, jehož jsem členem, mívá tak 2x ročně příležitost hrát pod taktovkou profesionálního dirigenta. To je zážitek, na který se všichni moc těšíme. Nejde jen o to, že zahrajeme nad hranicí našich schopností, ale zážitek je i ta cesta k tomu.
Jak říká Tomáš Vlk, dirigent opravdu nikomu nebere nástroj z ruky, aby mu ukázal, jak to chce. I když by to bezpochyby uměl. On to zazpívá, ukáže gesty, slovy nám tu svou hudební představu předá. Nejčastěji to všechno kombinuje. Pokud to nejsme schopni tak zahrát, řekne nám něco k technice.
Na začátku zkoušení nám také řekne o celé skladbě. Okolnosti jejího vzniku, atmosféru doby a místa, pro které byla zkomponovaná, a co to má s posluchači udělat.
Po celou dobu zkoušek a provedení z dirigenta vyzařuje absolutní jistota, že se koncert podaří. On má ty zářící oči jako první. Pak se rozzáříme my a nakonec, doufejme, publikum.
Při zkouškách (obvykle 2+generálka, někdy jen jedna), je maximální disciplína a soustředění. “Visíme nu na rtech”. Na druhé straně, vždycky jsou přestávky. To musíme na ven na vzduch, vyvětrá se zkušebna, pan dirigent se přidá ke skupinkám muzikantů, dá se do řeči…, úplně normální člověk, pokud zrovna nediriguje.
Na závěr koncertu dává obecenstvu jasně najevo, že to byla naše práce. Vyzvedává sólisty, skupiny nástrojů, pěvecký sbor a dělá gesta uznání. No řekněte, jak se pak netěšit na příště.