O detektivech a čtení knih
Slíbil jsem, že také přispěji k debatě, jestli lze číst knihu “Manažerky, manažeři a jejich móresy” (MMJM) s přídělem 15 minut na kapitolu.
Svůj slib plním tímto článkem, i když s určitými rozpaky jako člověk, ke kterému se dostaly důležité informace, jak číst knihy, teprve před osmi lety.
Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají
Když jsem v prosinci minulého roku začal lapat potenciální čtenáře knihy MMJM, pěkně jsem jim zpíval: “Do konce března budete dostávat jednu kapitolu týdně, na její přečtení Vám bude stačit 15 minut, 5 minut pak strávíte hovorem s přítelem na telefonu.”
Dovedu si představit, že lapaní si provedli jednoduchý výpočet: “Jedná se zhruba o 15 týdnů, to představuje 225 minut četby, tedy 3 a 3/4 hodiny. Na druhou stranu, i kdyby mi to individuum posílalo jen 4 stránky týdně, dá to knížku o 60 stránkách. Dokáži takovou (nebo možná i delší) knížku přečíst za necelé 4 hodiny?”
Někteří na 15 minut rezignovali, věnují kapitolám mnohem více času, a stále pokračují ve čtení. Tu a tam mi dokonce píší, že se těší na další pokračování. Z toho mám radost.
Přesto se tady chci chvilku věnovat tomu, že při určitém způsobu čtení i těch 15 minut dává smysl. Rovnou předesílám, že nemám na mysli rychločtení, které tak pěkně vystihl Woody Allen (cituji z paměti): “Absolvoval jsem kurz rychločtení a přečetl jsem Vojnu a mír. Je to o Rusku.”
Začnu velmi krátkou připomínkou, jakéže to informace o čtení se ke mně dostaly teprve před 8 lety.
Jste to, co čtete
V prosinci 2002 jsme se na ANIMA Klubu věnovali knížce C. S. Lewise “An Experiment in Criticism” a kapitole “You Are What You Read” z knihy Stevena B. Sampla „The Contrarian’s Guide to Leadership“.
Kliknete-li zde, otevře se vám anotace zmíněné kapitoly, kterou jsem tehdy pro ANIMA Klub připravil. Měla posloužit těm, kdo si kapitolu nestačili před setkáním přečíst.
Kliknete-li zde, otevře se Vám další z tehdejších přípravných materiálů, kde najdete důležitý citát z uvedené knihy C. S. Lewise.
Vzpomínám si, že na setkání velkou debatu vzbudil zejména pojem “supertextu” a doporučení číst jednu knihu opakovaně. Skoro všichni nad tím kroutili hlavou, jen jeden z členů říkal, že tak čte detektivky jeho sklerotická babička.
Že takové věci napsal C. S. Lewis, by nás tak nepřekvapovalo - jako univerzitní profesor na Oxfordu určitě ležel v knihách od rána do večera. Ale že se s ním shodoval Steven Sample, který za sebou má prokazatelné a pozoruhodné manažerské úspěchy, to některé z nás přimělo k tomu, abychom jeho doporučení začali zkoušet.
Lituji, že se ke mně ty informace dostaly tak pozdě, ale lépe pozdě než nikdy. Celých posledních osm let cítím vděčnost, že se ke mně nakonec přece jen dostaly a také jsem jich během té doby pořádně využil.
Později jsem se dozvěděl i o klasické knize “How to Read a Book” od Mortimera J. Adlera a Charlese Van Dorena. Chci se teď opřít o pěkné přirovnání pocházející od prvního z autorů, Mortimera J. Adlera.
Jak číst obtížnou knihu
Kdesi jsem četl dotaz adresovaný Mortimeru Adlerovi, jak číst těžkou knihu. Tazatel konstatoval, že s tím občas zápasí a stává se mu, že kniha zůstane rozečtená, nikdy ji nedočte.
Adlerova rada zněla: přečíst na začátku knihu velmi rychle od začátku do konce a potom ji číst znovu volnějším tempem. Důležité je, jak má vypadat první rychlé čtení. Neznamená to kliďánko si v ní listovat. Chce to číst ji s napjatou pozorností, postřehnout všechno, co jsme schopni, ale nezastavovat se, jestliže něco nechápeme nebo nevidíme, nečíst poznámky k textu, atd. Adler to přirovnával k činnosti detektiva, který začíná vyšetřovat zločin. Rychle, ale velmi pozorně obhlíží místo činu, snaží se vrýt do paměti i detaily toho, co vidí, ale nesedí u jednotlivých věcí a nesnaží se pochopit, co znamenají, protože význam jednotlivých pozorování v tuto chvíli není schopen posoudit.
Řeknu to ještě jinak. Známý ruský šachový trenér Vladimír Zak, který vychoval několik budoucích velmistrů, mezi nimi i jednoho mistra světa, vypracoval metodu, jak se učit ze šachových partií. I když analýze partie šachista nakonec věnuje i více než 10 hodin, začíná tím, že si celou partii během 5 - 10 minut rychle přehraje. I tady je vhodné, aby to dělal se stejnou napjatou pozorností, jako kdyby hrál bleskovou partii.
Jestliže tedy na začátku absolvujeme Adlerovo rychlé čtení (detektivovu obhlídku místa činu), zjistíme, že druhé čtení je mnohem snazší - rychleji pochopíme místa, kde bychom se napoprvé beznadějně zadrhli, protože už jsme s celkovými obrysy knihy (zločinu) obeznámeni.
Úvodní rychlé čtení s napjatou pozorností je však natolik náročné, že bývá nutné ho rozdělit do řady kratších sprintů. To právě umožňuje způsob rozesílání MMJM. Dát kapitole 15 minut, přeskočit, co vypadá příliš složitě, a popravdě o tom rychle promluvit s přítelem na telefonu.
Týdenní odstup mezi jednotlivými sprinty není tak velký, aby zdravý člověk ztratil nit (sklerotické babičky si poradí jinak, jak už víme). Na druhou stranu je dostatečně velký na to, aby to většině čtenářů nedalo (i na základě rozhovoru s přítelem na telefonu, jak doufám) a do textu během týdne znovu nahlédli, nebo se do něj dokonce pořádně začetli.
Zajímá někoho, co tu teď píšu?
Na začátku jsem se zmínil o svých rozpacích - možná jen rozkopávám otevřené dveře, protože to všechno dávno víte.
Doporučení, které jsem tu napsal, také není určeno pro čtenáře MMJM, kteří jednotlivé kapitoly knihy čtou v pohodě a vychutnávají, když zjistí, jak do sebe věci zapadají.
Doufám, že by mohly pomoci někomu z těchto dvou typů čtenářů MMJM:
- těm, kteří se nacházejí pod velkým časovým tlakem, nemají na to, aby nad kapitolou v klidu přemýšleli - právě ti se teď v jedné třetině knihy mohou dostat do čtenářské krize a může jim pomoci, když zbytek absolvují v 15minutových sprintech a na druhé čtení knihy (vlastní detektivní pátrání) si vyhradí čas podle svých možností;
- čtenářům, kteří se do čtení knihy pustili později (i minulý týden se řady majitelů stříbrné permanentky rozšířily) - ti si mohou rozvrhnout dostižení peletonu do několika “sprintů” s odstupem několika dnů.
Avšak je možné, že článek bude užitečný i pro čtenáře ANIMA Forbíny, kteří MMJM nečtou, ale jak se zdá, začali jevit zájem například o Platónovu Republiku (resp. Ústavu). Způsob četby doporučovaný Adlerem jim pomůže, aby nezapadli mezi milióny lidí, kteří na otázku, zda tuto Platónovu knížku četli, odpovídají: “Ano, začátek”.
Odkazy jako obvykle a jedno upozornění navíc
Chcete-li si objednat zlatou nebo stříbrnou permanentku na jarní program, nebo i jednotlivou ANIMA Instruktáž, můžete tak učinit pomocí
- on-line objednávky - klikněte zde,
- nebo faxové objednávky - klikněte zde.
K článku “Neber úplatky, nebo se zblázníš” napsal dlouhý a zajímavý komentář Vladimír. Učinil tak s několikatýdenním odstupem, takže to mohlo uniknout Vaší pozornosti.
24/01/2011 v 12:02 am
My jsme ne-pro-ziskové organizace, vzdělávací, založený Mortimer Adler a my jsme nedávno vzrušující objev - tři roky poté, co psal nádherně rozšířené třetí vydání Jak číst knihy, Mortimer Adler a Charles Van Doren dělal sérii třináct 14-minutové video - živá diskuse o umění čtení. Videa byly produkovány Encyklopedie Britannica. Z neznámých důvodů někdy po jejich původní publikaci, byl ztracen tato videa.
Tři hodiny s Mortimer Adler na jednom DVD. A musí pro knihovny a výuky ve třídě, umění čtení.
Nemohu přehánět, jak poučné jsou tyto programy - jsme tak jisti, že budete souhlasit, pokud nejste zcela spokojeni, vrátíme vám dar.
Naleznete zde vidět klip a dozvědět se více:
http://www.thegreatideas.org/HowToReadABook.htm
ISBN: 978-1-61535-311-8
Děkuji vám,
Max Weismann
24/01/2011 v 7:36 am
Maxovi Weismanně:
Já den každý likvidovala hodně spam, který atak thenhle bloga. Vaši spamu sem pustit, že bylo k věc.
24/01/2011 v 11:40 am
Pokud čtu odborný text, tak používám obdobnou metodu. Zjistil jsem, že většinou nedokážu pobrat víc než jednu zásadní myšlenku najednou. Buď jsem v euforii z toho, že jsem to pobral, nebo už přemýšlím, kde a jak by se to dalo uplatnit. Poté se znovu vrátím k článku a čtu ho s tím, že se zaměřím na další věc. Většinou postupuju od zásadních informací k detailům. Každá ta infromace je jakési vlákno sítě a když jich je najednou dost, tak se spojí a ten článek pak stačí přečíst již jen jednou a mám ho v sobě.
24/01/2011 v 12:04 pm
Děkuji za příspěvek. Intuitivně jsem tak již postupoval, často bez toho druhého čtení. Je dobré vědět, že důkladnější vytěžení textu nespočívá ve zpomalení prvního čtení ale v zařazení druhého a dalších čtení textu. Velmi dobře v této souvislosti funguje přítel na telefonu - často jsem překvapen, co všechno jsem při prvním čtení přeskočil.
24/01/2011 v 3:35 pm
To já jsem se čtením vždycky “na štíru”. Od mala mám sice krásný boží dar, který spočívá ve zcela přirozeném přednesu. Při presentacích je pak jako bych našla, ale bohužel při čtení si stále v duchu přednáším, tedy měním barvu hlasu, tempo, výslovnost, pomlky,…, co si jen vymyslíte. To, že mi pak tzv. rychločtení dělá problém je namístě.
Porovnám-li však svoji přípravu na zkoušky na VŠ před několika lety, kdy jsem musela zvládnout načíst 300 stránková skripta za pátečn večer, a v sobotu zkouškovat, nešlo to jinak, než vámi zmiňovanou metodou. Přesto jsem se kolikrát přistihla, jak najednou si statistku, či ekonomii přednáším, místo toho, abych vnímala podstatu věci.
24/01/2011 v 9:35 pm
Petrovi:
Zdá se mi, že co popisujete, je dost jiná, ale velmi zajímavá metoda - opakované nájezdy na článek. Bajajova metoda - useknout jednu hlavu a stáhnout se.
Tomáši Vlkovi:
Ano důležité je to druhé a další čtení, to je teprve “vyřešení případu”.
Doufal jsem, že krátké hovory s přítelem na telefonu po prvním přečtení by mohly zesílit účinek a těší mě každá zpráva, že to tak funguje.
Líbě:
To, co máte, je asi velký dar - znalci (jako například C. S. Lewis v citované knížce) se shodují, že k pořádnému čtení knihy patří vnímání zvukové stránky textu. To většina z nás postrádá.
Samozřejmě smysl textu je také dost podstatný.