ANIMA Forbína

Jak se havrani přemisťují z místa na místo? - Odpověď: běhají.
Nezapomněli jsme na něco? Ovšemže zapomněli, a to na něco velmi důležitého.
Oni také létají!

Jak se lidé rozhodují? - Odpověď: snaží se nalézt odpověď na otázku: “Co je pro mě v této situaci nejvýhodnější?”
Nezapomněli jsme na něco? Ovšemže zapomněli, a to na něco velmi důležitého.

Na co jsme zapomněli?

Opravdu jsme na něco důležitého zapomněli? Dostanu-li chuť na pečínku, pak holub je určitě lepší než vrabec, protože je na něm víc masa. Ovšem, je-li vrabec v hrsti a holub na střeše, je asi vrabec lepší než holub.

Obojí je to dost titěrná pečínka, proto je dobré do procesu rozhodování zařadit i pořádné rozhlédnutí, jestli náhodou není po ruce ještě nějaká lepší varianta, třeba prase v chlívku.

Takovéhle úvahy zvládnete na mnohem vyšší odborné úrovni, jestliže absolvujete obvyklý kurz z teorie rozhodování nebo si o tom přečtete některou z mnoha knížek. Naučíte se v nich, co je funkce užitečnosti, jak používat teorii pravděpodobnosti a spoustu dalších věcí, ale pořád to bude o té stejné otázce: “Co je pro mě nejvýhodnější?” Použijeme-li úvodního příměru, bude to, jako byste se stali na slovo vzatými experty na havraní běhání.

Co tedy chybí? Určitě jste sami zjistili, že lidé hodně často hledají při rozhodování odpověď na úplně jinou otázku: “Co v této situaci udělají lidé, jako jsem já?”

Zapomenout na tento druh rozhodování znamená žít v hodně zkreslených představách o rozhodování lidí kolem sebe i o sobě.

Lidé, jako jsem já

Naštěstí ne všechny knihy o rozhodování se upínají jen na ten první typ rozhodování popisovaný konec konců i v naší Prodané nevěstě:

“Počítá, co mu to… počítá, co mu to… počítá, co mu to vynese.”

V knize “A Primer on Decision Making” velmi pěkně oba typy rozlišuje a analyzuje James March.

Podle něho ten první typ, o němž ve své árii zpívá vztahový makléř Kecal, je založen na přemýšlení o důsledcích, na kalkulacích, na “vypočítávání”.

Ten druhý, hledající odpověď na otázku: “Jak se v této situaci zachovají lidé, jako jsem já?” je založen na přemýšlení o vlastní identitě. Kdo jsem? Kam patřím? Kam bych chtěl(a) patřit? V tom přemýšlení se mnohem víc vyskytují normy než kalkulace nebo důsledky.

Tento typ uvažování rozhoduje velmi často o tom, co uděláme. Chcete příklad?

Představte si následující situaci. Šťastný novopečený otec při návštěvě porodnice strká jedné ze sester drahou bonboniéru a říká: “A prosím Vás, až budete přenášet naši Boženku, dávejte dobrý pozor, abyste ji neupustila na zem.”

Myslíte, že sestra bonboniéru sbalí a řekne: “Spolehněte se”?

Asi ne, znamenalo by to, že souhlasí s tím, aby se v očích toho pána pohybovala mimo sféru pořádných sester. Ona přece nepouští na zem žádná mimina! I kdyby bonboniéru vzala, postará se, aby v tomhle bodu bylo jasno.

Co mám nebo kým se stávám

O důležitosti druhého typu rozhodování vědí reklamní odborníci. Všimněte si, kolik reklam na něj spoléhá.

Jsou známy případy, kdy dobře vedená kampaň apelující na tento typ rozhodování až neuvěřitelně změnila chování velké části populace. Aniž by jim nabízela odměnu. A bez postihu nežádoucího chování.

Není to zase nic tak překvapivého. Znáte-li Maslowovu pyramidu lidských potřeb (ti, kteří absolvovali ANIMA Instruktáž “Motivační nástroje”, si vzpomenou), odhadnete, že druhý typ rozhodování se týká vyšších pater v pyramidě než typ první.

Můžeme se na to podívat ještě z jiného úhlu. Neplatí jen, že kam patřím, určuje jak se rozhodnu. Působí to i obráceně. Každé rozhodnutí ovlivňuje mezi jaké lidi patřím, začínám patřit nebo přestávám patřit.

Dá se také říct, že první typ rozhodování směřuje k tomu, co a kolik mám a budu mít. A ten druhý k tomu, kdo jsem a kým se stávám.

Havrani umějí také létat

Jsem přesvědčen, že každý manažer potvrdí, jak je důležité rozumět rozhodování odvíjejícímu se od identity člověka.

I tady v ANIMA Forbíně najdete články, které s tím souvisejí. Například ty dva poslední, pojednávající o “údech organismů” a tom, jak je důležité někam pořádně patřit. Nebo i dřívější články zmiňující se o metodě kaizen. V ní se pracuje s malými kroky, malými myšlenkami, ale i malými odměnami.

Zaujala Vás myšlenka malých odměn? Co si pod tím představit?

Statistiky ukazují, že odměny, které japonští pracovníci dostávají za mimořádné počiny, jsou v průměru asi tak stokrát menší než odměny, které dostávají američtí pracovníci. Souvisí to s tím, že japonské firmy mají mnohem blíž k myšlení ve stylu kaizen.

Podle takového pojetí má odměna znamenat poděkování, uznání, že odměňovaný patří mezi vynikající pracovníky. Patří k nám. Velká odměna to může zpochybnit. Může být chápána tak, že se odměněný prostě napakoval. Neříká nic o tom, kdo je. Možná odvedl mimořádný výkon jenom proto, že “počítal, co mu to …, počítal co mu to …, počítal, co mu to vynese.”

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 04/02/2008 v 12:24 am a je založen v kategorii Kaizen, Rozhodování. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.