ANIMA Forbína

Důležitou zprávu tentokrát P. T. manažerům a manažerkám posílá Dante Alighieri. A to přímo z pekla.

Božská komedie – zpěv třetí

Žijeme v hektickém tempu. Člověku se může klidně stát, že si v tom chvatu ani pořádně nevšimne, jaký typ lidí se podle Dantovy Božské komedie nachází hned za branami pekla. Ne pár jednotlivců, ale celé davy. Lidé, kterým život tak nějak divně utekl mezi prsty.

Nechci podsouvat, že to uniklo právě Vám, ale pro jistotu ten úryvek ze 3. zpěvu připomenu. Na Dantovy otázky odpovídá jeho průvodce Vergil:

Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží,
a řek jsem: “Mistře jaké jsou to davy?
Jaký to lid se trýzní svou tu souží?”

Tu pravil on: “Tak žalostně tu tráví
trest věčný bědné duše smutných tvorů,
kteří si žili bez hany a slávy.

Jsou přidruženi k zbabělému sboru
těch andělů, co jenom sebe ctili,
ne věrní Bohu, aniž plni vzdoru.

Nebe je svrhlo, by je nehyzdili,
však nevzalo je peklo za své učně,
aby se lotři jimi nepyšnili.”

A já: “Co mistře, tíží je, že hlučně
takto tu kvílí jen a naříkají?”
On odpověděl: „Povím ti to stručně.

To tím, že smrti marně vyčkávají,
však život jejich slepý je, že stále
v závisti osud jiných tvorů mají.

Jim spravedlnost s láskou není k chvále,
na světě nikdo s úctou se k nim nezná.
Dost o nich! Pohleď tam a pojďme dále!”

(překlad O. F. Bablera)

Všimněte si dobře - nejen že těch, co si žili bez hany a chvály jsou davy, ale jejich problém má nadkosmické rozměry. Vergil tu odkazuje na starý příběh o vzpouře části andělů vedených Luciferem proti Bohu. Tvrdí, že i mezi anděly se někteří snažili zůstat neutrální a hledět si tak říkajíc svého.

Odhlédnete-li od těch velkých souvislostí, nezapůsobil na Vás nějaký detail básně? Mne dloubla ta větička o slepém životě.

Náměsíčný život

Jistě jste už narazili na někoho, kdo Vás přesvědčoval, že si máte stanovit jasné cíle, jít za nimi, pokud možno v pečlivě naplánovaných etapách. Když se to opakuje dostatečně často, většinou to v člověku vypěstuje na podobné řeči alergii.

Dokonce prý taková alergie může propuknout naráz. Vyprávěl mi o tom kdysi starý anglický konzultant, který získal MBA na Harvardu někdy ve 30. letech, když ten titul byl ještě velmi vzácný. Říkal, že byl ideou racionálního stanovování jasných cílů a jejich neochvějného následování naprosto okouzlen. Náhlé vystřízlivění přišlo ke konci studia, když jim kdosi z profesorů dal za úkol sestavit si celoživotní plán. V tu ránu prý bylo kouzlo pryč - absurdita úkolu vykonala svoje.

Na druhou stranu bezcílný život, život bez slávy a hany, bez spravedlnosti a lásky, poměřování svého osudu s osudy ostatních, jak o tom mluví Dante – o tom  asi každý z nás ví svoje. Aspoň já ano. Kdo nezažil týdny, měsíce nebo dokonce roky “slepého života”? Života prožitého v jakési náměsíčnosti.

Není nezbytně nutné, aby probuzení z takového stavu obstaral nějaký strašný malér. Někdy pomůže pár hodin přemýšlení v kruhu dalších lidí. Proto se těším a zároveň jsem zvědavý na instruktáž “Velký úklid ve vlastní hlavě”, se kterou u nás bude 14. srpna hostovat Ing. Štěpánka Tetourová. Když kliknete zde, dozvíte se více a v příznivém případě budeme poctěni pohledem na Vaši hlavu v kruhu ostatních přemýšlivých hlav.

Téma úklidu ve vlastní hlavě jsme začali životní dimenzí, protože “kde nejde o život, nejde o nic” (slušně řečeno). Ono ovšem má i organizační dimenzi.

Poškozený příběh

Když začneme uvažovat,  čím je téma srpnové instruktáže zajímavé speciálně pro manažery, asi se nakonec shodneme, že se hodí do výzbroje těch, kteří se snaží přetvořit  svou firmu v učící se organizaci. Konkrétně se týká disciplíny nazývané “osobní mistrovství” (personal mastery).

Úsilí o osobní mistrovství využívá mnoho různých nástrojů, například práci s mentálními modely. Pod tím si můžete představit nejen modely matematického charakteru, ale i schopnost pracovat s vhodnými přirovnáními, podobenstvími, příběhy.

A právě tématu srpnové instruktáže se týká jeden pěkný příběh, který se však podle všeho nějak poškodil a mně nedá, abych se ho v závěru tohoto článku nepokusil vrátit do oběhu v opravené formě.

Ten příběh jsem totiž v posledních třech měsících slyšel hned dvakrát  vyprávět (v obou  případech od velmi moudrých lidí) v následující podobě.

Učitel přinesl do hodiny velkou prázdnou zavařovací sklenici a tři sáčky. Z prvního sáčku vybíral kameny asi tak velikosti slepičího vejce a začal je skládat do sklenice. Když sáček vyprázdnil, byla sklenice zarovnaná po okraj. “Víc už se tam toho nevejde”, řekl a žáci souhlasili. Jenomže pak vzal druhý sáček a začal z něho sypat do sklenice drobné kamínky. Kamínky propadávaly mezerami mezi většími kameny a spotřebovalo to celý obsah druhého sáčku, než zarovnaly sklenici po okraj. Víc už  se tam toho nevešlo. Pak vzal učitel třetí sáček, ve kterém byl jemný písek, který pronikal i do mezer mezi malými kamínky. Opět se mu podařilo nasypat do sklenice celý sáček, než se sklenice dorovnala.

Na tomto místě oba vypravěči příběh ukončili a v obou případech ho použili k zajímavým úvahám. Jenomže tomu příběhu chybí pointa! Když jsem ten příběh slyšel kdysi dávno vyprávět, měl totiž pokračování.

Učitel sklenici vyprázdnil. Velké kameny vrátil do sáčku. Sítem pak oddělil drobné kamínky a vrátil je do druhého sáčku. Písek sesypal do zbývajícího sáčku. Pak sklenici začal plnit podruhé, tentokrát v opačném pořadí. Nejprve do ní nasypal písek, pak kamínky, nakonec velké kameny. Ukázalo se, že na několik velkých kamenů už ve sklenici nezbylo místo.

Doufám, že se nám 14. srpna podaří v hlavách uklízet ve správném pořadí - tak, že získáme v životě místo na něco důležitého, co se nám tam dosud nevešlo.

Jestliže jste neklikli na odkaz o kus výše, stačí kliknout zde.

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 16/07/2008 v 10:51 pm a je založen v kategorii Charakter. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.