Návrat k normalitě - cesta domů

Co má člověk dělat v téhle nejisté době?

Při hledání odpovědi si v tomto článku pomůžeme příběhem člověka, který z totálního nasazení v Reichu utekl domů.


Útěk z totálního nasazení

Můj tchán několik měsíců před koncem války využil zmatku po velkém náletu (myslím, že to bylo v Linci), uprchl z totálního nasazení a vydal se na cestu domů na Moravu. Tam se ještě několik měsíců skrýval a ve zdraví se dočkal konce války.

Určitě znáte působivější příklady návratů ze zajetí, možná  jste si hned vzpomněli na východ Židů z Egypta nebo jejich návrat z babylónského zajetí, kde v obou případech dokonce celý národ strávil několik generací.

Příběh  skromného nenápadného člověka, kterého jste osobně poznali, ovšem má  větší účinek, jakmile uvažujete o vlastní situaci. Dovedete si představit jeho strach,  že ho chytí a zastřelí. A tiše žasnete, jakou sílu měla představa návratu domů.  Vytáhla ho z pasivního vyčkávání a relativního bezpečí. Vydal se na cestu.

V čem je naše situace podobná?

Pes a hlupák

Ze všech stran, zejména od lidí, jejichž názoru si velmi vážím, teď slýchám, že až tahle krize skončí, svět bude jiný než byl v posledních desetiletích. Asi by bylo dobře, kdyby v něm ubylo toho, co nás do krize přivedlo. V Bibli stojí “Jako pes se vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost” (Př 26,11). My bychom si to snad mohli odpustit.

Dost často se teď uvádí citát z Klubu rváčů: “Makáme od rána do večera v práci, kterou nemáme rádi, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme.” Zřejmě dobře vystihuje, co hodně lidí cítí. Já sám jsem měl v posledních letech tísnivý pocit, že  velmi rychle rostl počet lidí, kteří byli nuceni vysoké pracovní nasazení nahradit totálním nasazením a na nic neměli čas. Bylo například znepokojující sledovat, jak se vnitřně upínali na těch svých několik týdnů dovolené.

Co se tedy po krizi změní? O tom mi toho moji známí zatím moc neřekli. Ono to není jednoduché. Vzpomeňte si na příměr s odstraněnými a přemístěnými patníky (Weizenbaum), který jsme použili v článku “Co si odneseme z čínských obchodů s ženskými mrtvolami?” a budete nejspíš souhlasit, že  rekonstruovat, kde jsme opustili bezpečné cesty, bude pracné.

Možná nám pomůže, když to pojmeme jako útěk z totálního nasazení. Kam zamíříme?

Domů do Iowy?

Nedávno jsme v článku “Na jakých základech stojí dobré firmy a útvary?” použili zábavnou klasifikaci firem pocházející od Jamese G. Marche. Fungování firem se v ní přirovnává k tomu, jak se lidé na různých místech v USA zachovají, když dojde k automobilové nehodě, při níž se vyskytnou zranění. V článku jsme dali možnost odpovědět na dvě otázky: “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši organizaci?” a “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši představu úspěšné organizace”.

Výsledek těch anket mě naplnil optimismem a zároveň překvapil. V obou totiž zvítězil model Iowa. Připomeňme jak byl popsán:

“Jestliže jste v Iowě, policie už dorazila na místo, ale lidé z okolních domů mezitím dopravili zraněné do nemocnice svými vlastními auty a sousedé začínají uklízet ulici po nehodě.”

Čekal jsem, že u otázky “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši představu úspěšné organizace” nejvíce zaboduje model Kalifornie. Odpovídalo by to tomu, co o sobě firmy dlouhá léta tvrdily. Avšak Kalifornie skončila až druhá s 36% hlasů, s velkým náskokem zvítězila Iowa s 63% hlasů.

To by mohl být důvod k optimismu. Naznačuje to, že většinu z nás láká model, který vystihuje organizační “normálnost”. I March argumentoval, že je dobré fungovat podle modelu Iowa a také jeho slavná mexická přednáška byla věnována tomu, co charakterizuje firmy odpovídající tomuto modelu. Hned v úvodní části konstatoval:

“Zorganizovat se tak, že problémy jsou řešeny rychle a víceméně automaticky těmi, kdo jsou zrovna nablízku, vyžaduje určité kulturní attributy, určitý typ individuálního cítění uvnitř organizace, jisté rozdělení individálních kompetencí a určité organizační uspořádání. Ne nutně to vznikne automaticky a nevzniká při tom mnoho hrdinů.”

A tady začínají nad výsledky ankety hlodat pochyby. Odpovědi na otázku “Který z modelů nejvíce vystihuje Vaši organizaci?” totiž dopadly takto:

  1. Iowa - 34% hlasů
  2. New York - 25% hlasů (to je ten model, jak na sebe řvou)
  3. Vermont - 22% hlasů
  4. Kalifornie - 10% hlasů
  5. Florida - 9% hlasů.

Napadá mě: nesnížili někteří respondenti ve svých představách laťku pro model Iowa? Všimli si těch slov “svými vlastními auty”? March o organizaci Iowa říká, že pokud tam přestane fungovat záchod z nějaké banální příčiny, zaměstnanci to hned sami dají do pořádku. Že by to v tolika našich firmách takhle fungovalo?

Takové  drobnosti bývají pro model Iowa charakteristické. Například nedávno  na ČT2 dávali dokument o slavném architektu Janu Hird Pokorném, který loni zemřel. V krátké pasáži, když mluvili o jeho firmě, která zabírala dvě patra jeho domu na Manhattanu, zazněla větička, že pan Pokorný každé ráno sbírá a vynáší odpadky ze všech kanceláří. Světoznámý architekt, v té době 86letý. Definitivní úsudek si podle té maličkosti udělat samozřejmě nemůžete, ale je tu důvod zastříhat ušima: Iowa?

Možná je vysoké procento, které Iowa dostala v naší anketě, dáno výběrem lidí, kteří čtou ANIMA Forbínu, resp. na anketu odpověděli. Možná ale přece jenom nedocenili ta slova “svými vlastními auty” a trochu nároky na model Iowa změkčili.

Ale na směru, kterým se vydat z totálního nasazení, to nic nemění. Nemyslíte?

Zpět na úvodní stránku

počet odpovědí: 3 na “Návrat k normalitě - cesta domů”

  1. Vladimir říká:

    Pri hledani cesty ke zlatemu pokladu prijde casto vhod pomocnik, dobry radce, tri orisky atd. Zname to z nekterych pohadek, ktere nas stale bavi - asi proto, ze podvedome v nich citime hlubokou pravdu a rezonuji se skrytymi mechanismy kdesi v mozkove kure. Proto nam tak lahodi. Tento clanek je pro me jednim z takovych pomocniku. Shodou okolnosti jsem ve fazi, kdy o vydani se na cestu jiz nejakou dobu uvazuji, takze pokud bych tady nasel take neco, jak zaregistrovat vcas nebezpeci, ktere by pomohlo k tomu se rozhoupat…..Diky:-)

  2. Pavel Pechánek říká:

    Příklad Iowy hřeje u srdce, ale nejsme tam. Spíše se mi zdá dle hustoty osídlení Prahy zahraničními konzultanty, že se s nasazením masívních investic a velkých obětí snažíme probít na dohled Nového Yorku.

  3. Vladimír Braun říká:

    Sice ty různé příklady neznám, nicméně nedávno jsem četl knihu Budoucnost managementu. Na autora si teď nevzpomenu, ale sdělení knihy se dá shrnout tak, že budoucnost opravdu úspěšných firem budoucnosti je v samořízení takového rozsahu, že si ho ani neumíme představit. Jinými slovy, pracovníci takové firmy opravdu odvezou raněné vlastními auty, už jen proto, že tam žádná policie (formální struktura managementu) prakticky neexistuje. Ta kniha je zajímavé čtení, doporučuji - vyšlo nedávno v češtině.

Pošlete odpověď