ANIMA Forbína

V poslední době se nějak hodně píše o bandách, které v Číně vykopávají a za velké peníze prodávají mrtvoly žen. Je to poněkud drsné čtení, ale kdo dočte do konce, možná si z toho odnese důležité poznání.

Co se děje?

Loni v říjnu upozorňoval The New York Times, že znovu ožívá tisíciletá čínská tradice “svateb mrtvých” a konstatoval, jak obtížné je někdy pro pozůstalé vystrojit svému zesnulému takovou “svatbu”, protože nemohou sehnat vhodnou mrtvou “nevěstu”. A uváděl, jak velké peníze jsou ochotni zaplatit.

Letos v červenci se tématu ujal The Economist, možná proto, že během čtyř let cena ženských mrtvol na černém trhu vzrostla téměř desetinásobně. Pohybuje se nyní v širokém pásmu 40 - 5300 USD, hlavně podle stáří ostatků. Mezi dodavateli mrtvol se také objevilo hned několik podnikavců, kteří metodu opatřování těl pomocí pracného vyhrabávání na hřbitovech nebo krádeží v márnicích nahradili jednodušším a rychlejším vražděním.

Obyčej “svateb mrtvých” vyrůstá z konfuciánské tradice, podle níž mají pozůstalí prokazovat úctu svým mrtvým a pečovat o jejich blaho po smrti. Muž, který umřel svobodný, má problém, který může vyřešit jeho rodina, jestliže mu sežene vhodnou “nevěstu” a uspořádá “svatbu”, po které oba uloží do společného hrobu.

Najít “nevěstu” není úplně nemožné, protože zemřelé svobodné ženy mají ještě větší problém, který jim takto rodina může pomoci vyřešit a navíc přijít k jakémusi věnu, které jim kvůli jejímu úmrtí uniklo.

Tak se to po staletí pěstovalo, někdy víc někdy míň. Zdá se, že jim na tom nepřipadalo nic zvláštního. Komunistická vláda to zkoušela zastavit, zakázala pohřby do země, nařídila povinné kremace, ale neuspěla, jak to vypadá.

Co je na tom znepokojivého?

Příběhy, které popisuje The Economist (a nejen on) jsou ovšem značně morbidní. Pozůstalí, číhající na hřbitově na lupiče mrtvol, rodiny mladých horníků zahynulých při důlním neštěstí utrácející za “nevěstu” celé odškodné, které dostaly. Hrozné historky o dohazovačích, z nichž neúprosná ekonomická logika strmě rostoucí poptávky udělala vrahy.

Při čtení jsem nedokázal přesně uchopit, co mě na tom nejvíc znepokojuje. Najednou jsem si vzpomněl na rozhovor, který jsem v televizi zaslechl při příležitosti výstavy preparovaných mrtvol v pražské Lucerně. Na jedné straně vyjádření známých profesorů medicíny, kteří proti tomu protestovali, na druhé straně v telefonu hlas jednoho z organizátorů, který vůbec nechápal, o čem ti páprdové mluví. Jak mu to rychle vysvětlit?

Tahle souvislost nám snad pomůže si z těch strašidelných záležitostí odnést něco, co může být užitečné pro každého, pro manažery dvojnásob.

Jak Ti to vysvětlit, Nikolaji?

V roce 1935 se fyzikální chemik Michael Polaniy z university v Manchesteru setkal s komunistickým teoretikem Nikolajem Bucharinem, který mu řekl, že “za socialismu zmizí koncept vědy pěstované pro ni samu, protože zájmy vědců se budou spontánně obracet k potřebám pětiletky”. Polanyi byl v šoku, cítil, že Bucharinovo pojetí člověka a dějin je úplně defektní, ale že kupodivu není snadné rychle říci proč. A v následujících desetiletích trpělivě vytyčoval cestu směrem, kde je bezpečněji.

Zmíněnou epizodu cituje ve své knize “Computer Power and Human Reason” Joseph Weizenbaum, kterému se o 30 let později přihodilo něco podobného. Dosáhl mimořádného úspěchu na poli tehdy začínající vědecké disciplíny - umělé inteligence. Jeho práce byla nadšeně přijata, ale oslavné tirády lingvistů, psychoanalytiků a dalších odborníků ho vyděsily. A také zjistil, že vůbec není jednoduché vysvětlit proč. Jeho prvním pokusem to objasnit byla právě ta citovaná kniha.

Hned někde zkraje své knihy přirovnává Weizenbaum Polanyiho úsilí ke zkoumání, jak jsou ukotveny bóje. Některé zdánlivě jednoduché až banální věci jsou důležitými bójemi v prudkých a nebezpečných intelektuálních proudech.

Samotnou Weizenbaumovu knihu je také možné chápat jako pojednání o bójích: kde jsou nebo bývaly důležité bóje, kdo a kde jakou důležitou bóji přemístil nebo úplně odstranil. Nebo dokonce, jak je to v Nerudově básni: “John lampu klamnou k skále přivěsil …”.

Manažerské patníky

Nechme Nerudu na Helgolandu a vraťme se do našeho vnitrozemí. Nemáme bóje, máme patníky. Vytyčovat pomocí patníků cesty, aby se dalo bezpečně jezdit, je záslužná práce. Před rokem jsme zde uveřejnili článek o charakterních manažerech “Manažer má mít málo přes prsa? Na to pozor!”. Představa člověka, který moudře rozmisťuje patníky a pečuje o ně, docela dobře dokresluje, o čem jsme tehdy psali. Charakterní člověk se konec konců vyznačuje tím, že nikdy neudělá některé věci, i kdyby je z hlediska práva udělat mohl. A naopak určitě udělá některé věci, i když ho k tomu technicky vzato nic nenutí.

Uvážlivě vybudovaná soustava patníků také podporuje rozhodování. Máme teď v krátkém sledu dvakrát za sebou ANIMA Instruktáž “Čas rozhodování”. Projdeme v ní dost široké spektrum nástrojů pomáhajících při rozhodování. Těším se na některé z té dolní, spíše technické části spektra. Například na bayesovské uvažování. Ale na tu horní část spektra s patníky se třesu jak čokl.

A hele tady taky jeden stával

Z té neradostné situace, kterou jsme začali, je možné se dostávat od místa, kam patří důležitý patník. Charakterizuje ho jediné slovo. Úcta.

Nesetkáváme se s ním příliš často. Někdy ten patník vezme za své při terénních úpravách, které mají posílit sebevědomí manažera. Sebevědomí roste, úcta ke spolupracovníkům se ztrácí. Je to do jisté míry pochopitelné, bez sebedůvěry nemůže manažer přežít.

Ale znám případy, které ukazují, že to lze skloubit. Velmi jasně si v této chvíli vybavuji jednoho velmi úspěšného manažera, ze kterého úcta k okolí přímo sálá.

Pocity úcty bývají také příliš úzce vymezené a redukují se na pocit uznání za mimořádný výkon. Někteří lidé je ovšem mají vyvinuté mohutněji. Asi to byl například i Louis Pasteur, jak ukazuje jeho známý výrok:

“Dívám-li se na dítě, ovládají mě dva pocity: něžnost k jeho dnešku a úcta k tomu, co z něho může být zítra.”

Co kdybyste čistě z cvičných důvodů zkusili chovat se k prvnímu člověku, se kterým budete jednat po přečtení tohoto článku, s tou největší úctou, kterou jste schopni mu upřímně projevit. Opravdu s tou největší.

Půjde to?

S pocitem úcty k tomu, co v tomto směru můžete v budoucnosti dokázat,

Váš Michal Chytil,
ANIMA Praha

Zpět na úvodní stránku

Tento článek byl zveřejněn 16/10/2007 v 12:06 pm a je založen v kategorii Charakter, Vztahy. Můžete sledovat odpovědi na tento článek prostřednictvím RSS 2.0 spojení. Můžete poslat odpověď, nebo sledovat ze svých vlastních stránek.