Kultivovaní anonymové
V duchu jsem zajásal, když jsem si nedávno na jednom internetovém portálu přečetl, že plánují povolit vstup do diskusí jen lidem, kteří své příspěvky podepíší celým jménem a uvedou jméno své obce. Zájemci o účast v diskusích budou muset absolvovat proceduru, která zajistí, že to budou pravdivé údaje.
Je jasné, že takovým opatřením zatnou tipec zbabělým, závistivým a nenávistným anonymům, kteří některé diskuse na tom portálu zaplavují neuvěřitelným hnusem.
“Měli by to udělat všichni”, napadlo mne. Až teď s odstupem mi dochází, jak by to poškodilo i mne a nejspíš i Vás, kdyby to opravdu všichni udělali.
O tom je tento článek.
Anonymní udání
Anonymní udání posílané na Gestapo, na StB. Řádění lůzy. Odpadky poházené podél cesty. Je třeba pokračovat dál? Anonymita a anonymové z toho nevycházejí moc dobře.
Představit se, jednat veřejně pod svým jménem - to je něco úplně jiného. Nejen, že to umlčí zbabělce, ale skoro každý jedná trochu jinak, když jedná pod svým jménem. Znám to z konzultantské praxe. Dáte-li na začátku semináře lidem možnost, aby se představili, bohatě se Vám to vyplatí - průběh bude mnohem lepší, než když vedle sebe sedí lidé, kteří se neznají.
Takže když jsem byl před několika dny postaven před otázku, zda v určité situaci prolomit anonymitu, můj první impuls byl: ano. Pak jsem začal přemýšlet a nakonec jsem e-mailem dostal větu, o niž se s Vámi chci podělit.
Prolomit anonymitu?
V minulých dvou článcích jsem zde upozorňoval na možnost připojit se k “šachové karavaně”. Karavana úspěšně odstartovala a od jejích účastníků mi začaly chodit komentáře. Vesměs zajímavé. Začal jsem je proto zveřejňovat na stránkách karavany, aby si je mohli přečíst i ostatní. (Můžete se na ně podívat i Vy, když kliknete zde, tím se dostanete na stránky Karavana a pak použijete v navigační liště odkaz “Seznam zasílaných materiálů”.)
Příspěvky jsem začal zveřejňovat bez udání jména autorů. Důvod byl jasný - nechtěl jsem omezit spontánnost příspěvků autocenzurou. Aby se ti, kteří vůbec neumějí šachy, neostýchali před těmi, kteří je umějí velmi dobře a aby všichni nemuseli brát ohled na náhodné návštěvníky stránek. Postavit kolem stránek elektronickou zeď, aby na nás vevnitř nebylo vidět, mi připadalo jako smutné řešení, které by nám navíc komplikovalo život.
Do toho přišel návrh jednoho z účastníků, že nemá nic proti tomu, abych v jeho případě prolomil anonymitu. Trochu jsme kolem toho začali diskutovat, někteří byli pro, někteří proti. Nakonec jsem navrhl jakési opatrné řešení, které je snad docela rozumné.
Ovšem pak jsem to díky jednomu z příspěvků začal vidět ještě v jiném světle. Ten příspěvek končil větou:
“Těším se na pokračování těchhle duševních kratochvílí - i vzhledem ke kultivované společnosti, která se anonymně kolem této atrakce schází - jaká úleva od standardních internetových keců!!”
Uloupená anonymita
Vždyť oni nám všichni ti zbabělci, závistivci a nenávistníci uloupili tak krásnou věc, jakou může anonymita být.
Vezměte si anonymního dárce, který poukáže velkou částku peněz pro dětský domov. A srovnejte ho s mužem v kravatě, který na pódiu předává jménem svým a jménem své firmy šek na 20 tisíc korun o rozměru metr krát dva metry. Osvěžující anonymita!
Nebo si možná ještě někteří vzpomente na příběh, který obletěl svět v lednu 1982, když se do řeky Potomac ve Washingtonu zřítil Boeing 727. Těch několik lidí, kteří z letadla vyvázli, zachraňovali z vrtulníků. Voda byla ledová a rozhodovaly vteřiny.
Záchranáři si všimli člověka - jakéhosi proplešatělého muže kolem padesátky - který pomáhal lidem na hladině. Hodili mu lano, on ho předal někomu jinému. Vrátili si pro něj, on už zase držel nad hladinou někoho jiného a jemu předal lano. Tak se to opakovalo několikrát, až už najednou na hladině nebyl.
Na Američany tehdy silně působila skutečnost, že se nějakou dobu nevědělo, kdo to byl. Neznámý proplešatělý muž kolem padesátky. Anonym. Jste připraveni, říkali, že Vás v lepším případě přepadne a oloupí, v horším případě zavraždí. Ale nečekáte, že za Vás položí svůj život.
To byl tedy anonym v heroické podobě. Ale slova o tom, že se “kultivovaná společnost anonymně schází” připomíná ještě jednu podobu anonymity. Anonymity, kterou má ráda spousta lidí. Lidí, kteří netouží po tom, aby měli “profláklý ksicht”, jak to nazýval Jan Werich. Jsou rádi, že je nikdo nezná, že se po nich nikdo neohlíží. Je jim dobře mezi dalšími lidmi, které neznají - v divadlech, chrámech, na koncertech, v parcích.
Tuhle krásnou možnost bychom si měli zachovat i na internetu.
e-Gut-Jarkovský
Jak to udělat? Doufám, že v tom případě, který jsme popisoval na začátku, se to podařilo - tady klikněte, chcete-li se tam podívat. Máte-li nápady, co se pro to dá dělat i v jiných situacích, budu vděčný, když připojíte komentář pod tento článek, nebo mi napíšete na michal@anima.cz. Řešení ve stylu hlídaných kondominií pro boháče mi připadají smutná a nepřitahují mě tolik, jako spíš třeba návrh pravidel slušného chování na internetu - jakýsi e-Gut-Jarkovský.
Například vím, že skoro každá větší firma zápolí s problémem zaměstnanců, kteří mají ve zvyku každý svůj výplod poslat e-mailem v kopii nejméně deseti lidem. To není slušné. Řešení v různých firmách jsou různá, jsou-li vůbec nějaká. Nestálo by za to, začít dávat nápady dohromady? Co říkáte?
01/06/2009 v 4:42 pm
Mám pocit, že tak jak se fyzické fackování stává ve společnosti nepřijatelným, nahrazují jej lidé fackováním duše (psychiky). A to je důvod, proč jsem za anonymní diskuse ráda, a to jak ten, kdo může být anonymem, tak hlavně ten, kdo čte názory anonymů. Člověk se tak může hodně dozvědět, protože lidé jsou v bezpečí svých “klecí” a to jim dovoluje být upřímnější, sdílnější. Neschytají za každý názor, který se někomu nelíbí “facku” či “pořádnou nakládačku”.
Nevadí mi ani číst hrubé, vulgární či neohrabaně formulovaná vyjádření. Člověk měl nějaký důvod je napsat, něco se snaží říct, něčeho dosáhnout - odkrývá své karty a to jak svým přátelům, tak nepřátelům. Snažím se naslouchat každému, ale pak si rozmýšlím, s kým budu táhnout za jeden provaz, koho se budu snažit podporovat, koho budu ignorovat a koho považuju za tak nebezpečného nepřítele, že se budu snažit kazit mu jeho plány.
Co se týče pravidel pro anonymní diskuse, myslím si, že stejně jako dům má svého domácího, který si zjednává v domě pořádek a vpouští jen někoho případně někoho ze svého domu po čase rychle vyprovodí, tak by i internetové diskuse, ale i firmy, měly mít takového domácího. A právě u pana domácího bych očekávala, že bude jednoznačně jasné, kdo to je.
02/06/2009 v 1:35 pm
Díky za krásný komentář. Ten prostřední odstavec jsem si přepsal na místo, kde ho budu mít na očích.